Petra Kratochvílová Zkoumal jste způsob orientace monarchů stěhovavých, který využívají při migraci. Jak byste vysvětlil, podle čeho se motýli orientují úplnému laikovi?
Nezkoumali jsme přímo monarchy, naše práce se zabývala cirkadiálními rytmy (něco jako biologické hodiny, ovlivňují aktivitu během dne, pozn. aut.) hmyzu. Pokusy se většinou provádí na mouše rodu Drosophila melanogaster. To je taková ta otravná muška octomilka, která vám doma lítá kolem koše, když v něm dlouho necháte třeba ovoce. Při výzkumu jejího denního rytmu jsme mimo jiné zjistili, že tahle muška je schopná vnímat magnetické pole.
Jak tohle souvisí s monarchy?
Velmi úzce. Genetická informace monarchy stěhovavého je ze čtyřiceti procent shodná s tou muší, takže má také podobný mechanizmus vnímání magnetického pole. Oni je vlastně vidí, protože sejně jako světlo, i magnetické pole je vlnění. Musím ale upozornit, že jsme zjistili jenom to, že monarchové by teoreticky měli být schopni magnetické vlny vidět. Ne že se jimi řídí. Výzkumem cirkadiálních rytmů octomilek jsme však odhalili, jak motýli vědí, kdy mají odlétnout. Oči mušek obsahují látku kryptochrom, která reaguje na sluneční záření. Monarchové tuhle látku v sobě mají taky. Ne však v očích, jak jsme si nejprve mysleli, ale v tykadlech. Když je dostatek slunečního záření, kryptochrom „připomene“ motýlům, že se mají vydat na cestu.
A proč jste zkoumali mušky a ne přímo motýly?
To je jednoduché - jejich chov je docela problematický a časově náročný. Musejí nejprve naklást vajíčka, z těch se pak vylíhnou housenky. Ty se zase musejí zakuklit a až pak máte hotové, dospělé motýly, kteří navíc žijí jen dva až šest týdnů (pokud se nejedná o zvláštní generaci, která prožívá hibernaci, a hibernující motýli jsou vám stejně k ničemu), zatímco muška vydrží naživu až devět týdnů. Ale plánujeme se o chov motýla pro výzkum v budoucnu alespoň pokusit.
Dali by se vůbec monarchové chovat i u nás?
Teoreticky by to určitě šlo. Vlastně jsem o tom docela dlouho uvažoval, ale problém je v jejich stravě. Nežerou nic jiného, než rostlinu klejichu hedvábnou a ta roste jen v Americe. Sice by bylo možné ji tu vysázet, dařilo by se jí tu dobře, ale protože se jedná o plevel, který by tu zamořil přírodu, udělat to nemůžu.
Proč se vlastně monarchové vydávají na tak dlouhou cestu? Nestačilo by jim přečkat zimu jen o pár set kilometrů jižněji?
Vypadá to, že hlavním důvodem, proč tuhle cestu podnikají, je jídlo. Housenky jedí listy klejichy a dospělí monarchové zase sosají nektar z jejích květů. Klejicha na jaře začíná vyrůstat dříve na jihu, a proto za ní motýli letí. Jeden motýl ale z jihu až na nejsevernější stanoviště nedoletí. Žije totiž jenom pár týdnů. Po cestě ale stačí založit novou generaci, která docestuje zase o něco dál. Na sever se tak dostane vlastně až třetí nebo dokonce pátá generace monarchů.
Viděl jste někdy monarchy na vlastní oči ve volné přírodě?
Viděl. Dokonce jsem se na ně byl dvakrát podívat v Miochacánu v Mexiku, kam každý rok pravidelně přilétají. Je to neuvěřitelný zážitek… Když se přibližují, mávání obrovského množství jejich křídel tak nějak zvláštně „hučí“, zní to skoro jako silný poryv větru. Když dosednou na stromy, pokryjí je úplně celé svými těly. Není vidět kmen ani jehličí, všude jsou jenom motýlí křídla. Chvíli ale trvá, než je v lese najdete. Jsou jich sice kvanta, a okupují plochu o velikosti menšího města, ale v divokých a rozlehlých mexických lesích se ztratí. Přilétají sice na ten samý kopec, ale vždycky na trochu jiné místo, takže je pokaždé musíte hledat.
Proč jste se rozhodl zkoumat zrovna monarchy stěhovavé?
Já jsem se k nim dostal tak trochu náhodou, ale jsem rád, protože to jsou úžasná stvoření. Dělali jsme tehdy pokusy na octomilkách a pak nás napadlo, že ten samý mechanismus by mohl fungovat i u motýlů, protože jsou si s muškami geneticky dost podobní, i když to tak na první pohled nevypadá. Ale tak to bývá vždycky, skoro všechny podstatné objevy jsou tak trochu dílem náhody.
Monarchy jste si tedy zamiloval?
Rozhodně. Jsou totiž v mnoha oblastech naprosto výjimeční. Jsou to jediní motýli, kteří zdolávají tak obrovské vzdálenosti. I systém jejich migrace je jedinečný, žádný další živočich nemigruje mezigeneračně. Navíc jedna z těchto generací žije na motýla až nebývale dlouhou dobu. Díky hibernaci to může být až sedm měsíců. Monarcha je zvláštní i svým výběrem potravy. Klejichu hedvábnou, kterou se živí, žádný tvor nežere, protože je vlastně jedovatá. Motýlovi ale toxin z rostliny nevadí, naopak, přináší mu výhody. Jeho housenky jsou, stejně jako housenky mnoha jiných druhů, jedovaté. Když se ale housenky ostatních motýlů promění v dospělce, jedovaté už nejsou. Monarcha má v sobě však jed i v dospělosti a to jen díky tomu, že si pochutnává na toxické klejiše. Na druhou stranu jsou potenciální predátoři moc dobře upozorněni dopředu. Výrazné kontrastní zbarvení jak motýlů, tak housenek jednoznačně říká: „nežer mě, nebo špatně dopadneš!“.
Existence monarchy stěhovavého je nyní velmi ohrožena mizením jejich přirozeného prostředí, změnami klimatu i toxiny, které produkuje geneticky modifikovaná kukuřice. Jak budoucnost tohoto druhu vidíte vy?
Všechny tyhle věci motýla ohrožují, to je pravda. Zatím jsou však jeho hejna ještě dostatečně početná. Jedinců ale dost rychle ubývá. Vidím to tak, že teď je přesně ta správná chvíle s tím něco udělat. Netvrdím, že je tenhle motýl na pokraji vyhynutí, to zatím rozhodně ne, ale tenhle stav je taková varovná kontrolka, že je na čase s tím něco udělat. Zatím mu nehrozí přímo zánik, ale mohly by se dramaticky změnit trasy jeho migrace.
Asi největším problémem je změna klimatu. Pokud se, byť třeba jen o dva stupně, zvedne teplota v jejich hnízdištích, neupadnou do hibernace a budou stále aktivní. To je vyčerpá a mohli by začít hromadně umírat.
Toxický pyl, který produkuje geneticky modifikovaná kukuřice, taky samozřejmě představuje pro monarchu stěhovavého nebezpečí. Ne však takové, jako zvýšení teploty. Geneticky upravená kukuřice se pěstuje jen v některých oblastech na severu Ameriky. Ti ostatní, kteří hnízdí jinde, teoreticky šanci na přežití mají. Netvrdím samozřejmě ale, že je to úplně v pořádku.
Abychom neskončili tak pesimisticky – proč jste si vlastně ke studiu vybral právě hmyz?
Vy jste jako malá na louce nechytala luční koníky a nenosila jste domů v krabičkách všelijakou havěť?
Právě, že nosila…
No vidíte, tak mě to dodneška nepřešlo!
