Petra Kratochvílová Chlapecké kapely buď milujete, nebo nenávidíte. Většina lidí si vybere tu druhou možnost. Byly doby, kdy boybandy vládly světu. Lunetici, Maroon 5, 'N Sync a další kdysi válcovali nejvyšší příčky hitparád, ale i ty nejslavnější skupiny po čase skončily v propadlišti dějin. Nyní to však vypadá, že se ono propadliště znovu otevřelo a začíná z něj vylézat jedna klučičí kapela za druhou. A jedna z nich je právě New Element. Parta čtyř vyfintěných mladíků kolem dvaceti, kteří se snaží dobýt svět popovými slaďáky a roztomilým kukučem.
Já i moje fotografka, kterou tu s sebou mám, se hbitě protáhneme do zakouřeného výčepu vyplněného zeleným světlem. Kolem baru se plouží pár znuděných lidí, kteří s tímhle nejspíš nechtějí mít vůbec nic společného. Na pohovce v rohu místnosti sedí sám hudební producent kapely. Je to podivný obtloustlý chlapík, věkově kolem padesáti. Na sobě má široké šedé tepláky, skejťácké tenisky a červené tričko s nápisy, jaké nosí o dvě generace mladší borci. Nechybí ani sluneční brýle podivného tvaru s blýskavými kamínky po stranách a čepice s rovným kšiltem. Puberťáci by asi tvrdili, že má tzv. SWAG (styl oblékání dnešní omladiny inspirovaný Justinem Bieberem a jemu podobnými, pozn. aut.), normální člověk by nejspíš jen trochu pozvedl obočí.
Na zelenou pohovku si k nám postupně posedají všichni čtyři kluci ze skupiny: Ondřej, Vojta, Lukáš a Christopher. Jsem nanejvýš o dva roky starší než oni, a tak se spolu bavíme kamarádsky, jako třeba spolužáci. Probíráme hlavně školu a jejich plány do budoucna. Ondřej se chce dostat na marketingovou komunikaci v Praze. Před několika dny psal scio testy. „Je to příšerný, dají ti tam fůru otázek, na který je rozum krátkej, a máš to stihnout za pět minut! Co to má jako bejt?“ rozčiluje se. „Scia jsou čistý zlo, ale mají svůj systém a ten se dá naučit tak, že zvládneš i ty nejtěžší úlohy," poradím mu.
Vojta se tváří dost spokojeně, i když to nejspíš způsobuje množství energy drinků, které v sobě má - právě dopíjí čtvrtý. Není divu. Brzké vstávání a celodenní dřina při tréninku na vystoupení dají jednomu pořádně zabrat. Jen se usmívá a po mém dotazu, jakou vysokou školu si vybere, jen rádoby zasněně zavtipkuje, že chce být šťastný. Energetické drinky si zjevně začínají vybírat svou daň. Při tom ještě stačí házet okem po mojí fotografce. Její znuděný obličej ale prozrazuje, že z tohohle mraku pršet nebude. Do debaty se zapojuje i Chris, který nám ukazuje svá nová tetování. Na jednom rameni má stylizovanou lebku a na druhém něco jako tygra, který se ale moc nepovedl a půjde předělat. "My tomuhle tetování pracovně říkáme pštroso-slon," směje se Ondra.
Blíží se začátek koncertu. Kluci se převlékají, já a fotografka zkoumáme terén. Najednou si všimneme, že za prosklenými dveřmi na nás někdo zírá. Stojí tam hlouček mladých dívek, které nás probodávají pohledy. Jsou to ty nejskalnější fanynky a nejspíš by nás za to, že se tak beztrestně poflakujeme kolem jejich idolů, nejraději sežraly.
Za chvíli si nás všimne i manažer skupiny Bouček. Už o nás ví a velice ochotně nám nabízí, že si můžeme kluky vyfotit a udělat s nimi rozhovor. Nejspíš je opravdu rád, že jsme tady, protože o New Element poslední dobou není vůbec slyšet. Podobných boybandů je u nás totiž plno, ale ani jeden z nich nedosáhl výraznějšího úspěchu. Bouček nejspíš jen smutně vzpomíná na devadesátá léta, protože tehdy byl manažerem Luneticů.
Úderem sedmé se dovnitř nahrnou fanynky. Záměrně používám ženský rod, protože chlapi jsou tu snad jen producent a manažer. Zaujímáme strategickou pozici na okenním parapetu, ze kterého máme výhled na celý sál. Před pódiem stojí asi tři řady děvčat, jejichž věkový průměr se pohybuje kolem třinácti let, a to i přesto, že započítávám věk rodičovských doprovodů a svůj. Tři řady, zbytek místnosti je prázdný. Je to trochu smutný pohled, který ale na fotkách nikdy není vidět, protože všichni fotografové vždycky do záběru vezmou jen tu část, která je zaplněná lidmi.
Kapela konečně vběhne na pódium. Fanynky spustí řev o hlasitosti startujícího raketoplánu. Je až s podivem, že malá skupinka o maximálně šedesáti lidech dokáže takhle ječet. Kluci začínají zpívat. No, zpívat… celé vystoupení je na playback, ale to nejspíš nikomu nevadí. K songům patří taky celkem fyzicky náročná taneční choreografie, takže by to hoši asi ani neudýchali. Písničky se střídají jedna za druhou. Už začínám chápat, proč je nehrají v rádiích – texty a hudba jsou o dost slabší, než je rádiový standard. Nic hlubokomyslného, jen pár chatrných rýmů o lásce, na které slyší hlavně malé puberťačky. A všude je tak strašně prázdno… Celý koncert budí dojem jakési bizarní školní besídky, i když i tam bývá víc lidí. Nutno však podotknout, že to, co kluci musí dělat, dělají perfektně. Tancují, až z nich kape pot, a mezi skladbami se o sto šest snaží komunikovat s tím malým hloučkem, co si říká publikum. Za zpotvořenou hudbu ani texty písniček de facto nemůžou, ty jim podstrčil producent. Jsou to vlastně jen loutky, které někdo tahá na provázcích všemi možnými směry.
Koncert končí. Následuje asi dvouhodinová autogramiáda. Nezdá se to, ale podepsat se šedesáti lidem chvíli trvá. S New Element se prozatím rozloučím. Na jednu stranu je mi jich trochu líto. Tak moc se snaží, aby z nich byly opravdové star, ale výsledkem je jen jedna deska a prázdné koncertní sály. Slavní nejspíš nikdy nebudou. Jejich jedinou nadějí je vystudovat školu a najít si dobrou práci, protože to, co jsem dnes viděla a slyšela, budoucnost nemá.
Foto by Andrea Janošcová.
