Lucie Rausová Odpovídám, že u sebe nemám hotovost (a dokonce ani nelžu) a moje spolucestující se nabízí, že jí půjčí/dá maximálně pade. Slečna se posadí, nahodí psí výraz, hraje si nesměle s mastnými vlasy, prosí o peníze a nabízí, že nám „za to střelí nějaký hadry“. S úsměvem odmítám a ujišťuju ji, že opravdu nemám hotovost. Spolucestující mezitím vytahuje učení a já si půjčuji její notebook, nasadím sluchátka, vyndám mandarinky a koukám z okna. Když si všimnu, že „čorkařka“ něco vypráví, nedá mi to a hudbu vypínám. Dozvídám se, že „tři dny nic nejedla“, takže obětuji svoji sváču a poslouchám dál. „Jsem nejlepší dealerka v Olomouci a to není jentak, když chceš být nejlepší. To nemůže být každý!“ opakuje slečna. Zajímám se tedy, jak se k tomu dostala a co, komu a za kolik prodává. Dealerka ze sebe sype jednu informaci za druhou, jak se v tomhle prostředí pohybuje už odmala, jak dva roky „smažila“ taky, ale radí nám, že „pokud chceš být dobrý dealer, sám smažit nesmíš“. Informuje nás nejen o tom, za kolik kterou drogu „od nejlepších vařičů v Olomouci“ kupuje a za kolik prodává (což si bohužel nepamatuji, protože mi bylo hloupé vytáhnout papír a psát si poznámky), ale i o tom, že jejím největším odběratelem je ředitel nejmenované banky. Začínám mít pocit, že si slečna vymýšlí, protože stále opakuje, že „to není jentak, být nejlepší“ a říkám si, že by mi všechny tyhle informace přeci neposkytla, pokud by byla opravdová dealerka. Nasadím si sluchátka a snažím se přemýšlet o něčem jiném. Mezitím se moje spolucestující ještě dozvídá, že pokud bude někdy potřebovat něco ukrást, má si zevnitř obalit tašku alobalem, aby „nepípala“ až bude vycházet z obchodu, a další zajímavé postřehy ze života čorkařky. Ve sluchátkách mi Jay-z odhaluje svůj „Moment of Clarity“ a já začínám mít na slečnu dealerku vztek. Snažím se vymyslet, jak z ní dostat nějaké informace, které by třeba pomohly největší vařírnu v Olomouci vypátrat, ale jak sama říkala, „důležité je mít všechno kryté“ a já si uvědomuji, že mi vlastně nic neřekla a ani neřekne a nemám chuť se s ní víc bavit. Přestože chápu, že si tenhle život úplně nevybrala, že nemá rodiče a odmala se pohybuje v prostředí drogově závislých, bylo mi z ní špatně. Průvodčí jí nakonec nechal jet „načerno“ a potom, co si na peróně olomouckého hlavního nádraží „vysockovala“ cigáro, zmizela v davu.
Rozhodla jsem se „pro nedostatek důkazů“ článek nepsat, ale celou dobu mi slečna čorkařka leží v hlavě. Takže dneska, pár měsíců po setkání, v sedm hodin ráno, násilně probuzená telefonátem od expresní dovážkové služby, otevírám noťas a smolím tyhle řádky.
