Lukáš Losleben, Matěj Richtr 
Jaké to je být tím, kdo za všechno může?
Svým způsobem je to lichotka, protože každý autoritářský režim potřebuje velkého vůdce, který vše zařídí, a jednoho nepřítele, na kterého všechno svede. To, že si babišovská propaganda vybrala mě, znamená, že mě vyhodnotila jako nejnebezpečnějšího, na což bych měl být pyšný. Samozřejmě se to ne vždy poslouchá dobře, nicméně v dnešní době, kdy lidé věří každé kravině šířící se po řetězových e-mailech, to patří k mojí práci.
Vaše první stranická příslušnost se datuje ještě do předrevoluční éry, konkrétně do roku 1984, kdy jste se stal členem tehdy ještě České lidové strany (dnešní KDU – ČSL). Proč právě lidovci?
Bylo to dva měsíce před promocí. Chtěl jsem ukázat, že nemám marxistický světový názor, přičemž tehdy se to smělo jen u lidovců. Co se týče angažmá v disentu, tak na to jsem měl jednak málo odvahy, a také tam bylo příliš mnoho marxistů. Členové lidové strany tehdy v žádném případě nedělali politiku. Fungovalo to spíše jako spolek, který se většinou soustřeďoval kolem kostela. Drtivá většina lidí tam tehdy byla protirežimních. Pravdou ovšem je, což jsme zjistili až po revoluci, že od krajského náměstka výš to byli všichni agenti Státní tajné bezpečnosti. Těch řadových padesát tisíc členů ovšem byli slušní lidé a já na to rád vzpomínám.
Je lepší vytvářet politiku, nebo ji uvádět do praxe?
Veřejnost Vás mohla poprvé poznat o osm let později, kdy jste dělal finančního náměstka tehdejšímu ministru obrany Antonínu Baudyšovi. Jak vzpomínáte na své začátky?
Já se vlastně stal státním úředníkem ještě dřív, konkrétně v únoru 1990. Tehdy mě požádali oba místopředsedové vlády, Antonín Baudyš a Jan Stráský, jestli bych šel pomoct na Úřad vlády České republiky, což mě samozřejmě lákalo. Nemyslel jsem si ale, že to bude na dlouho. Pracoval jsem tedy při hospodářské radě vlády s tím, že tam půjdu na rok, maximálně dva. Inu, sami víte, jak to dopadlo. Státním úředníkem jsem byl osm let, a poté dvacet let poslancem.
Takže jste tím chtěl získat nějaké mladické zkušenosti?
To se, ve vší úctě, těžko vysvětluje lidem vašeho data narození. Okamžiky euforie na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy lidé jako já byli občany třetí kategorie, byly obrovské. Najednou byla příležitost jít pracovat na těch změnách, na které jsme se všichni těšili. Řada těch představ byla velmi naivních a naše zkušenosti byly minimální. To, jak řádně funguje tržní ekonomika či jak mají správně vypadat demokratické instituce, jsme se učili až za pochodu. Pokud tehdy stál někdo o moji spolupráci, tak jsem si ani neuměl představit, že bych řekl ne.
Poté přišel raketový vzestup. Nejdříve jste byl zvolen poslancem, pak jste se stal místopředsedou a předsedou KDU – ČSL. Jaké byly hlavní rozdíly mezi prací státního úředníka a poslaneckým mandátem?
Tak já jsem pracoval na Úřadě vlády České republiky, později jsem dělal ředitele odborů na Úřadě vlády České a Slovenské Federativní Republiky a nakonec jsem byl náměstkem. V součtu jsem tedy sedm let působil jako státní úředník, což jsou lidé, kteří dostávají politická zadání a jsou povinni je s náležitou odbornou péčí zpracovat, ať se jim to líbí, nebo ne. Logicky mě časem lákalo patřit mezi ty, kteří tu politiku tvoří. Zásadní rozdíl je tedy v tom, že v prvním případě tu politiku v exekutivě uvádíte do praxe, v druhém jí pak spoluvytváříte.
Divoký rok 2006
V letech 2002-2006 jste působil jako předseda rozpočtového výboru. Na ten post jste potom rezignoval z osobních důvodů…
To nebyly úplně osobní důvody. Bylo to proto, že jsem byl v roce 2005 osočen z daňového úniku, což byl mimochodem absolutní nesmysl. My jsme tehdy žili v určité politické kultuře. Tehdy to vyšetřovala finanční správa a já se nechtěl dostat do podezření, že z pozice předsedy rozpočtového výboru nějak to vyšetřování ovlivňuji. Proto jsem rezignoval, jelikož jsem nechtěl být v konfliktu zájmů. Dnes se nic takového nenosí.
Byla ta rezignace svým způsobem i „hozenou rukavicí“ směrem k tehdejšímu premiéru Stanislavu Grossovi, u kterého se v té době řešilo nejisté financování bytu?
Nevím, jestli jsem to tak cítil. Velice intenzivně jsem ovšem vnímal fakt, že by pan premiér Gross měl odstoupit. Nejsem si jist, jestli jsem mu chtěl jít příkladem. V mém případě jsem si tehdy nedovedl představit, že bych během prošetřování dále v té pozici pokračoval. Přece jen, předseda rozpočtového výboru sice nemá na finanční správu žádný exekutivní vliv, ale zase vykonává kontrolní funkci nad ministerstvem financí. Tam by to mohlo znamenat oprávněné podezření z konfliktu zájmů, což jsem nechtěl podstupovat. Tehdy jsem ještě netušil, že tento střet bude v budoucnu součástí vládní politiky a většina obyvatel to bude akceptovat.
Rok 2006 byl pro Vás celkově divokým. Hovořím teď o situaci, kdy jste začal jednat s ČSSD o vstupu do vlády, která by byla tiše podporována komunisty. To Vás nakonec stálo místo předsedy lidovců. Později jste to označil za trik, který měl zmařit dohodu o menšinové vládě ODS…
Jako trik jsem to označil krátce poté, co nastoupila vláda Mirka Topolánka. Někteří lidé o tom věděli, nicméně jsem si nedělal iluze, že tento počin vysvětlím široké veřejnosti. Zároveň jsem se domníval, že je to můj poslední krok v politice. To, že nový premiér, který moc dobře znal mé motivy, nestál o vládu s Jiřím Paroubkem, ale s námi, bylo něco, s čím jsem nepočítal. Samozřejmě jsem to ale uvítal.
Zachoval byste se stejně i nyní?
Ano. Pokud by takováto situace nastala znovu, tak bych to udělal znovu. Tehdy jsem to považoval opravdu za sebedestrukci. Nepočítal jsem s tím, že i poté v politice zůstanu.
Takže to nepovažujete za svou největší chybu?
Ne, svou největší chybu jsem udělal v roce 2005, kdy ČSSD, se kterou jsme měli koalici, chtěla odstranit svého předsedu Vladimíra Špidlu. Tehdy tuto záležitost se mnou konzultoval Stanislav Gross a já jsem tehdy řekl: „Váš předseda, váš premiér, mě se to netýká, jelikož pro nás se nic nezmění“. Měl jsem tehdy říct: „My jsme vstoupili do vlády Vladimíra Špidly a v žádné jiné s vámi nebudeme.“ Kdybych to udělal, tak by se pan Gross nedostal do premiérského křesla a všechno mohlo být jinak.
Od lidovců k TOP 09
Bylo toto období také jedním z důvodů, proč jste o tři roky později opustil KDU–ČSL a založil TOP 09?
Těch důvodů byla celá řada. Zaprvé lidovci v té době měli výrazně jiný názor na rozpočtovou politiku než já, jakožto jejich ministr financí, což působilo jisté problémy (smích). Zadruhé byl tehdejším předsedou strany Jiří Čunek a mně se to opravdu těžce snášelo. Třetím fenoménem bylo to, že nás osud posadil vedle sebe s Karlem Schwarzenbergem. On byl tehdy ministr za zelené, já za lidovce. Postupně jsme zjišťovali, že máme velmi odlišný názor vůči vlastním stranám a zároveň shodný mezi námi dvěma. Začali jsme si se tedy z legrace malovat, jaké by to bylo, kdybychom spolu utvořili politickou stranu. Asi by zůstalo jen u přátelského povídání, kdyby tehdy koalice Jiřího Paroubka, Jaromíra Soukupa a Václava Klause staršího neshodila vládu v polovině našeho evropského předsednictví v roce 2009.
Tehdy jsme totiž já, jakožto ministr financí a Karel Schwarzenberg jako ministr zahraničí, měli spoustu práce od rána do večera a kdybychom takhle pokračovali, tak by nebyl čas nějakou politickou stranu zakládat. Pak ovšem padla vláda a najednou byla času spousta. Já rád z legrace říkám, že TOP 09 nemá dva otce zakladatele, ale tři. Tím třetím je Jiří Paroubek.
Vy jste jednu konzervativní stranu opustil a druhou jste založil. Jak se pozná konzervativní člověk?
Víte, tohle slovo prodělalo za posledních deset let v politologickém prostoru obrovskou změnu. Když jsme zakládali konzervativní stranu v roce 2009, tak jsme pod tímto slovem chápali zodpovědnost nejen vůči odkazům předků, ale i směrem k budoucím generacím. To se například v rozpočtové politice projevuje tak, že bez ohledu na okamžitou popularitu myslíte i na to, co bude za deset, dvacet let. Snažíte se, aby zásadní systémy jako zdravotní, sociální a penzijní pojištění byly dlouhodobě udržitelné.
Dalším bytostně konzervativním tématem je životní prostředí. Je zcestné, když média přisuzují boj o tento resort zejména levicovým či progresivním politickým stranám. Konzervativci mají také liberální pohled na ekonomický život. Vláda není od toho, aby lidem řídila životy. Má se naopak snažit odstraňovat překážky.
akto tedy lze v kostce vnímat konzervativní stranu. Za těch deset let si přisuzují tento statut lidé, kteří mají nacionalistické sklony a utlačují jakékoliv menšiny. Takováto politika nikdy nebude součástí programu TOP 09. Takové ty žabomyší spory o to, kdo je víc konzervativní a kdo je víc liberální, ať si řeší teoretičtí politologové. Politik v praxi by se jimi příliš neměl řídit. Naše hodnotová východiska jsou stále stejná. Jen scéna se za tu dobu posunula.
Ministrování ukončené pádem vlády
V roce 2007–2009 jste se stal za vlády Mirka Topolánka ministrem financí. Stejnou funkci jste zastával i ve vládě Petra Nečase v období od roku 2010 do 2013. Bylo to i proto, že jste se ekonomikou zabýval už od revoluce?
Ministrem financí jsem se stal převážně proto, že mi to pan Topolánek nabídl. Já jsem byl připravený spíš na resort zemědělství. Veřejným rozpočtům jsem se ale věnoval, tak jsem přijal i finance.
Zároveň jste byl během českého předsednictví v EU předsedou Rady ministrů pro hospodářské a finanční záležitosti (Ecofin, pozn. redakce). Jak byste zhodnotil toto působení?
Byla to obrovská zkušenost a zároveň zodpovědnost. Při prvním jednání jsem schovával ruce pod stolem, protože se mi třásly. Myslím, že jsme to zvládali jako celek. Pan premiér Topolánek zvládl bravurně hrozící energetickou krizi, která souvisela s přesunem ruského plynu přes Ukrajinu. Já jsem Ecofinu předsedal v době vrcholící finanční krize. Pokud mohu jmenovat jeden úspěch, tak se mi podařilo dosáhnout dohody o položkách, které se v rámci evropského trhu mohou přesunout ze základní daňové sazby do snížené. Dosáhnout tohoto je velice těžké, jelikož je nutné, aby se shodly všechny státy. Domluvit se v tomto případě na tom, kterých položek se bude zvýhodnění týkat, bylo opravdu složité. Tenkrát se jednalo převážně o služby s přidanou hodnotou lidské práce, tzn. sociální, restaurační, ubytovací, dále kadeřnictví, řemesla, aj.
Tehdy to české předsednictví média vnímala jako poměrně úspěšné. Jaký na to máte názor?
Víte, já bych to tak nepřeháněl. Prostě jsme to zvládli. Naší ambicí nebylo řídit Evropu. Spíše jsme to chtěli dobře moderovat a dobře administrovat. To se nám, myslím, povedlo a řada zemí to dle mého oceňovala, jelikož my jsme nastoupili po Francii, kde ta ambice více řídit byla. Probíhalo to například tak, že materiály poslala předsednická země na poslední chvíli, a ještě k tomu ve francouzštině. Takže my se snažili komunikovat absolutně otevřeně na všechny strany.
Během ministrování jste dvakrát získal ocenění mezinárodního časopisu Emerging Markets, který Vás vyhlásil Ministrem financí pro oblast rozvíjejících se evropských ekonomik. V roce 2012 jste pak byl nejdůvěryhodnějším ministrem financí Evropské unie. Jakou hodnotu mají pro Vás tato ocenění?
Toho druhého ocenění si osobně vážím více. Není to samozřejmě tak, že bych neměl radost ani z toho prvního, přeci jen, všichni jsme nějakým způsobem ješitní. Když si někdo všimne, že děláte něco dobře, tak vás to potěší. Těch dvou ocenění od časopisu Emerging Markets jsem si vážil. To předávání se navíc dělá při zasedání světové banky a ze strany Američanů to vypadalo prakticky jako udílení Oscara, takže jsem si to i užil. Nicméně se jedná o rozvíjející se ekonomiky, což já říkám, že se jedná o ministry financí od Prahy na východ, zatímco to druhé ocenění časopisu Finacial Times se týká zemí Evropské unie, takže to označení „Nejdůvěryhodnější ministr financí“ má pro mě větší váhu.
Nemáte pocit, že se dnes na vaše ocenění zapomíná?
Myslím, že ti, kteří uvěřili mediální propagandě, která vyobrazila Kalouska jako tvůrce všeho zla, tak těm jsou zahraniční ocenění úplně ukradená.
"Své sociální sítě si dělám sám"
Myslíte si, že lidé v dnešní době volí spíše osobnost než stranu? Například váš Twitter má víc sledujících než TOP 09.
Myslím si, že ne. Osobní profily jsou vždy více sledované, protože jsou více autentické. Nesmírně si vážím všech 125 tisíc sledujících. Věřím, že je to tolik oblíbené, protože si vše píšu důsledně sám. Strany jsou instituce, obsah zpracovává jejich tiskový tým. Osobní kontakt tedy není takový. Když chcete komunikovat na sociálních sítích, tak taky raději napíšete přímo konkrétnímu člověku.
Jsou čísla na sociálních sítích směrodatná?
Sítě jsou důležité, obzvláště v okamžiku, kdy svoboda slova na mediálním trhu není, co bývala. Třetina trhu patří současnému premiérovi, druhá má s premiérem dohodu o neútočení a poslední můžeme označit za nezávislou. Proto jsou sociální sítě nezbytný komunikační kanál. Bylo by ale bláhové spolehnout se jen na ně. Proto je důležité využívat všech dostupných kanálů. Nic nenahradí osobní kontakt a rozhovor z očí do očí. Proto také pořádám akce Na pivo s Mirkem.
Která média mají s premiérem dohodu o neútočení?
Myslím si, že to týká mediálních titulů, které patří panu Křetínskému a panu Dospivovi. Jedná se třeba o Blesk, Reflex…
"Zastupuji lidi, kteří souhlasí s mou politikou"
Kdo je pro vás občan a volič?
Jsou pro mě na prvním místě. Kdyby člověk neměl svého voliče, tzn. občana, který o jeho práci stojí, tak by byla jeho práce zbytečná. Občané jsou všichni, ale jen někteří občané jsou mí voliči. Vážím si všech občanů, protože každý člověk je jedinečná bytost. Společnost je přepestrá svými protichůdnými názory a nikdo nemůže zastupovat všeholid. Já zastupuji ty, kteří souhlasí s mou politikou.
Momentálně nejvíc voličů má Andrej Babiš. Jaký je váš vztah s ním?
Znám ho 25 let a od té doby, co vstoupil do politiky, varuji před něčím, co se nám odehrává před očima, a to state capture. Ve zkratce to znamená ovládnutí státu jednou privátní skupinou, která sama dělá pravidla, sama je provádí a kontroluje.
Takže rčení "za všechno může Kalousek" vnímáte spíše jako marketingové heslo?
Nevím, jak moc osobně to bere on, ale myslím si, že vcelku dost. Já to tak nevnímám. Ty kýble špíny mi jeho lidé nelijí na hlavu proto, že si vše moc bere. Spíše jeho propaganda potřebovala očernit někoho, kdo začal upozorňovat na problémy související s jeho nástupem na politickou scénu.
Šli byste spolu na pivo? Tykáte si?
Historicky si spolu tykáme, ale to nic nevypovídá o vzájemných sympatiích nebo antipatiích. Stejně tak je to i s panem prezidentem Zemanem. Kdybych z pracovních důvodů musel jít s premiérem na pivo, tak bych to udělal. Z osobního hlediska ale nemám proč. Tyto aktivity vykonávám s kamarády, což Andrej Babiš opravdu není.
Jak jste se cítil, když vám začal Babiš tykat ve Sněmovně?
Tykání bylo to poslední, co by mě trápilo. Vadilo mi ale, že mě tam obvinil z trestného činu, který jsem nikdy nespáchal. Dodnes se snažím dostát spravedlivého procesu. Soudy mi ho ovšem upřeli s tím, že si to máme vyřídit ve Sněmovně. Já si myslím, že v okamžiku, kdy to šlo přímým přenosem ven, mám stejné právo na ochranu osobnosti jako jakýkoli jiný občan. Jsou urážky, které jsou hodnotící. Ty mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Když vás ale někdo obviní z konkrétního trestného činu, jehož důsledkem byla smrt člověka, je to věc jiná.
"Ještě neodcházím"
Když zmiňujete otázku spravedlivého procesu pro všechny občany, kdo je pro vás ombudsman? Co tato instituce pro vás znamená?
Ombudsman se má zastat lidí, kteří se cítí bezmocní proti vůli úřadů. Měl by mít zastánce vašich práv vůči státu. Byl jsem poměrně zdrženlivý vůči zřízení té instituce. Rušení tohoto úřadu je ovšem příznakem upadající demokracie. Stejně jak jsem bojoval proti zřízení, bych nyní bojoval proti jeho odstranění.
Myslíte si, že naše společnost potřebuje nový morální vzor dnešní doby, třeba nového Havla nebo Masaryka?
Najít někoho, ke komu by vzhlíželi lidé různých politických názorů by bylo krásné. Takoví lidé ale nerostou na stromech. Mám několik osobních morálních vzorů. Jeden nedávno umřel, Luboš Dobrovský. Toho si vážím zejména díky odvaze jít proti proudu. Dalšími jsou Karel Schwarzenberg a ze zahraničních třeba Helmut Kohl. Trochu se bojím, že poslední velcí evropští politici byli ti, kteří aktivně zažili válečnou dobu. Poválečná generace postrádá tolik rozhledu a politické odvahy. Ale snad se mýlím. Mimo politiku mám rád vážné umění, které nezklame
A jaký bude odkaz Kalouska v české politice?
Rozhodně neodcházím, nepíšeme nekrolog. Myslím si, že na mě lidi budou vzpomínat v závislosti na časových etapách. Až se v roce 2030 začnou hroutit udržitelné veřejné rozpočty, tak snad víc lidem dojde, o co jsem se tu snažil a o co jsem usiloval. V té době už ale bude pozdě. Největší průšvih bude pak v roce 2040. To bych chtěl být ještě na světě, bude mi 80 a budu potřebovat zabezpečení od státu. Pevně věřím, že se vzpamatujeme a toto hroucení nenastane. Budu tomu věnovat veškerou svoji energii, které mám ještě dost.
Dokážete si sebe opět představit na pozici ministra?
Jednou jsem řekl, že s tím už nepočítám. Kdyby ale někdo opravdu naléhal, že je to nezbytné, nejsem si jistý, jestli bych mohl odmítnout. Nicméně to není můj cíl.
Která Vaše kauza vás nejvíce zasáhla?
Velice mě mrzí ta pomluva s padáky. Já jsem žádné padáky nekupoval. Navíc se zabil jenom jeden, a ne tři lidi. Velmi pečlivé vyšetřování zjistilo, že ta smrt nebyla chybou padáku, ale subjektivního zavinění způsobené špatným výcvikem.
Kým jste mimo politiku?
Mám řadu zájmů, sportovních i kulturních. Mám rád vážné umění, nejraději operu. Za ní neváhám i popojet do zahraničí, a to většinou do Drážďan nebo Vídně. Občas si také zaletím do Královské opery v Londýně, která je fantastická. Nejdále jsem pak byl v newyorské Metropolitní opeře. Rád si dělám radost těmito výlety za kulturou.
Takže máte rád převážně vážné zahraniční umění?
Jsem přesvědčen, že české umění je na skvělé úrovni a rozhodně se nemáme za co stydět. Pianista Ivo Kahánek, houslisté Josef Špaček a Jiří Vodička, dále Kateřina Javůrková, která hraje na lesní roh – to jsou fantastičtí mladí umělci. Ať mi odpustí všichni, na které jsem zapomněl. Někdy zajdu na modernu, ale z klasiky nemůžete odejít zklamaný.
Vy sám jste se aktivně nějakému umění věnoval?
Přivazovali mě ke klavíru pět let, ovšem bez úspěchu. Hrával jsem i ochotnické divadlo. Občas píši ještě takové situační rýmovačky, které většinou nezveřejňuji. Vznikají spontánně a sem tam se objeví na Twitteru…
Chodíte na Letnou a podporujete Milion chvilek?
Chodím tam rád a Milionu chvilek si nesmírně vážím, protože dokáží zmobilizovat takové množství lidí, kteří vyjádří svůj názor.
