Veronika Dutko 
Zkušenost s hrozbou schovanou za nenápadně vypadající město má i český stážista pracující pro Evropskou unii. Redakce jeho jméno zná, al enebude jej zveřejňovat. Nešťastnou situací si prošel v podvečer v řijnu 2025. Po pracovní akci se s ostatními přesunuli do baru. Z něj už si toho moc nepamatuje. „Asi mi někdo hodil něco do pití. Co si následně pamatuju je, že jsem se probral v jiné části města. Ten bar byl v centru a já jsem se probral v Molenbeeku, což je ta nechvalně známá čtvrť, kde se střílí, jedou tam drogy a krade se tam,“ popisuje jeho zážitek.
Po probuzení zjistil, že u sebe nemá tašku, ve které byly prakticky všechny jeho věci. Přišel o laptop, mobil, doklady, peníze a ostatní cenné věci, které v ní byly. „Musel jsem vymyslet, co budu dělat. Bylo asi pět nebo šest ráno a do toho jsem měl pravděpodobně natržený sval na stehně a otřes mozku. Bylo mi špatně a byl jsem domlácený a od krve,“ říká. I přes dezorientovaný stav ho napadlo podívat se do otevřených obchodů a požádat o pomoc. Nikdo mu nebyl ochoten říct, kde je policejní stanice. Poté místním říkal, aby zavolali policii, ale odezva byla podobná. „Ten přístup a jejich neochota mi pomoct byla ze strany těch lidí dost příšerná. Zvlášť, když člověk nemluví francouzsky. Já nějak mluvím, ale poznali, že nejsem lokál,“ komentuje stážista chování místních.
Po čase, který strávil točením se v kruzích, ho někdo na policejní stanici konečně navedl. Tam se dostal, ale kvůli nevolnosti utrpěl náhlý kolaps. Policisté zavolali záchrannou službu. „Ta mě odvezla do nemocnice do Anderlechtu, což je pro jistotu ještě horší čtvrť. V nemocnici mě prohlédli, udělali mi magnetickou rezonanci a zjistili, že mám otřes mozku a jsem dobitý, ale jinak mi nic nebylo. Propustili mě, ale nedali mi léky ani mi nic neřekli. Řekli jen, ať si zajdu na policii tam u nich. Takže jsem se bez čehokoliv objevil zase na ulici a v té situaci člověk prostě neví, jak se dostat domů,“ vysvětluje.
Lidé mu poradili kudy jít, a tak se dostal na již druhou policejní stanici. Tam ale ochota opět zmizela. „Na policii mi řekli, že nejsou taxi služba a ať jdu pryč. Já jsem byl asi pět nebo šest kilometrů daleko od domova.“ Podle bodů, které si pamatoval, musel jít cestu zpátky pěšky i s otřesem mozku. „Připadal jsem si jak v devatenáctém století. Asi tři hodiny mi trvalo než jsem se dostal z Anderlechtu domů,“ vzpomíná na namáhavou pouť.
Ještě ten den někdo na policii donesl jeho tašku, která se našla pohozena v křoví v parku. Uvnitř zůstala jen pracovní smlouva. Na policii se vydal se spolubydlícím, kde žádal, aby mu pomohli. „Naléhali jsme, aby mě podle polohy mobilu zavezli na místo, kde se nacházel. Nejdříve říkali, že ne, protože se místní policie bojí do těch čtvrtí jezdit. Říkali mi, ať to neřeším a že mám být rád, že mě nikdo nepobodal nebo nezastřelil. Nakonec jsem na tu lokaci jel s dvěma nejvíce ozbrojenými policisty, co tam byli. Řekli, ať vůbec nevylézám z auta, a zamkli mě. Místo prošli, ale řekli, že domov je chráněn ústavním právem a nemohou vejít dovnitř a že na tu další lokaci nepojedou, protože tam se jet bojí. Ať tam prý hlavně nikdy nejezdím, kdybych viděl nějaký pohyb na aplikaci,“ zdůrazňuje jejich slova. Později se opět ukázalo, že policie moc nápomocná není. Kvůli proplacení odcizených věcí potřeboval pro pojišťovnu policejní zprávu. Policisté do zprávy neuvedli náležitosti jako seznam odcizených věcí. Ve správném znění sepsali zprávu až pět týdnů po incidentu. „Ten systém je extrémně nepřizpůsobivý. Nepomáhá lidem a už vůbec ne lidem ze zahraničí. Tady si musíš poradit sám,“ kritizuje administrativní postup.
I přes hrozivou situaci, kterou prožil, a špatný přístup ze strany místních a policie, vůči Bruselu zášť nechová. „Já jsem rád, že žiju. Věci se nahradí a určitě tady na to nezanevřu. Je akorát potřeba být opatrný a nedělat hlouposti,“ varuje. Sám přijal bezpečnostní opatření, která se snaží vždy dodržovat. „Nenosím s sebou notebook a snažím se vyhýbat určitým místům. Domů jezdím večer už jen taxíky, nejezdím vůbec MHD a nechodím pěšky,“ udává jako příklad. „Nechci to shazovat jenom na to město, protože já jsem taky neopatrný člověk. Tehdy jsem vykročil do té méně bezpečné zóny. Byl jsem s lidmi, které jsem moc neznal, a potom jsem se odpojil. Mělo by se chodit dohromady, což je základní pravidlo, které já jsem nedodržel. Je to pro mě ponaučení a asi teď lépe vím, jak bych se tu měl chovat,“ dodává nakonec. Se situací mu pomohla i instituce, u které absolvuje v Bruselu stáž. Přenést se přes tento negativní zážitek mu pomohli i spolubydlící, přátelé a rodina.
Bezpečnostní situace v Belgii je dlouhodobě zhoršená. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky vybízí české občany k opatrnosti. Rizikovými oblastmi jsou zejména vlaková nádraží a rušné oblasti Bruselu, kde bývají časté krádeže. V těch nejnebezpečnějších čtvrtích dále také dochází k ozbrojeným střetům mezi gangy. Obezřetnost je tak dnes na prvním místě. Obzvlášť když není zaručeno, že někdo pomůže.
