Alena Hesová Posadila jsem se na studenou židli a vyčkávala, jaké zpoždění můj vlak nabere. Počítala jsem tak s 15 minutami. Jsem totiž realista. A pravdou zůstává, že na trase Praha-Brno se prostě mohou vyskytnout jisté komplikace. Klidně několikrát týdně, dokonce i několikrát denně. Ani číslo 20 mě nijak nevykolejilo. Jenom moje cestovní taška trochu těžkla v ruce, ale položit jsem ji nemohla, protože podlahu pokrývala centimetrová vrstva sněhové břečky, kterou sem cestující nanosili. Když jsem na tabuli uviděla číslo 35, neubránila jsem se drobné asociaci týkající se zkratky ČD, kterou jsem kdysi slyšela: Čekej, Debile.
S dětskou radostí v očích jsem přivítala lokomotivu, která se blížila k druhému nástupišti. Studentka vedle mě poznamenala něco v tom smyslu, že inteligentní lidé by mohli očekávat, že v pátek odpoledne bude vlak nacpaný, a přistavili by další vagon. A i ti méně všímaví by snad po několika měsících, kdy je spoj pokaždé narvaný k prasknutí, mohli uznat, že je třeba přidat další místa, aby si člověk měl kam sednout. O tři vagóny a jedno propocené tričko později jsem nakonec našla volné místo.
Obličeje lidí v kupé mě ale měly odradit. Myslela jsem, že mě tak zahřálo procházení vlaku a hledání místa, proto mi několik prvních minut vůbec nepřišlo zvláštní to tíživé horko uvnitř stísněného prostoru. Topení nešlo zeslabit. Někde poblíž jsem uslyšela nezaměnitelný zvuk razítka a vytáhla jsem si jízdenku a průkazku na slevu. Náladu mi zvedl příjemný mladý průvodčí. „Ale slečno, slevu máte do Světlé a jízdenku do Letovic.“ Bylo by přehnané po odborníkovi chtít, aby věděl, že v obci Světlá vlak nezastavuje? Pro jeho hezké zelené oči jsem mu celý problém mile vysvětlila. Zkazil to další otázkou, o jakou Světlou se jedná. Zase jsem asi očekávala příliš: Světlá bez přídomku existuje jen jedna. Nevadí… Ovšem když na úpěnlivý dotaz mého spolupasažéra, jestli nejde ztlumit topení, nasupeně odpověděl, že máme být rádi, že nemrzneme, už jsem se vážně musela zamračit.
S mojí blížící se výstupní stanicí jsem se se všemi přidušenými a rudými spolucestujícími zdvořile rozloučila a vydala se ke vzdálenějším dveřím. Jejich otevírání totiž nezvládám, proto si pravidelně vybírám (stejně jako mnozí jiní) ty dveře, u kterých už někdo stojí – nejlépe kulturista. Nechápala jsem, čemu se postarší muž tak přihlouple směje. Když jsem ale uviděla zamrzlé dveře pokryté slušnou vrstvou sněhu, pochopila jsem. Průvodčí za ně zvenčí cloumal. Rukou si utřel kapičky potu z čela a já pocítila jisté zadostiučinění (‚má být rád, že nemrzne‘). Nakonec rezignovaně zakroutil rameny a ukázal nám na vedlejší východ z tohohle vagonu hrůzy.
Největším problém ČD vidím v malé konkurenci. A není se čemu divit, že se tenhle státní podnik tak vzteká, kdykoliv se jim nějaká firma pokusí výrazněji konkurovat. Na překonání úrovně služeb Českých drah by totiž podle mě stačil i jedinec s IQ lehce nad 70. Proto vkládám ve žluté vlaky Student Agency naději.
