FEJETON: Vánoce, Vánoce přicházejí, šílíme, přátelé

Že jsou Vánoce svátky klidu a pohody? To nejspíš musel vyslovit nějaký tvor patřící k mužskému pokolení. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jen když si představím, co všechno mě čeká. Vygruntovat celý byt, napéct patnáct druhů cukroví, přičemž tchyně bude mít stejně alespoň o deset druhů víc a podle jejích slov budou stejně mnohem lepší a poctivější. Takže hned po tom, co se opět smířím s tím, že ani letos nebudou mé vanilkové rohlíčky dost vanilkové a rohlíčkové. Že moje vosí hnízda jsou prostě spíš včelí úly a můj bramborový salát bez celeru prostě není bramborový salát, začnu s vymýšlením dárků. Tchyni koupím novou kuchařku, aby mi stejně jako každý rok s úsměvem řekla, že jsem si nemusela dělat škodu, že by jí stačilo, abych se naučila pro jejího milovaného synka (kterého si samosebou nezasloužím) péct dobré cukroví a dělat správný bramborový salát. Při nákupech div nepřijdu k úrazu. Před Vánoci se totiž v každém probudí takový ten skrytý reflex zděděný ještě po lovcích mamutů a sice, urvat si pro sebe co nejvíc a nebrat ohled na ostatní. A tak se po pěti hodinách proderu z nákupního centra ven na vzduch, s nohama přejetýma od nákupních vozíků, s bolavou hlavou, ale se třemi igelitkami vánočních zbytečností, které ale byly ve výhodné padesátiprocentní slevě. Vše se ale začíná chýlit ke zdárnému konci, jakmile se mi oddychne, že ani letos nezaskočila nikomu z mé rodiny (mimo tchyni) rybí kost, přesuneme se ke stromečku, kde se mé několika hodinové úsilí zabalit dárky rozplyne během dvou minut ve vrchovatou hordu zmačkaného papíru. Takže jako každý rok připíjím sklenicí vody, polykám Lexaurin na uklidnění a těším se konečně na ten klid, který přijde po svátcích klidu a míru. Tydlidom.