Petr Sedláček Bylo brzké ráno, první červenec, včerejší den byl večírků čas, třídního zval ku radovánkám hlas, kde chmelový zaváněl háj...
Musím vyslovit svou neskutečnou radost nad tím, že v životě se maturitní vysvědčení dostává pouze jednou. Víc takových nocí bych jen těžko přežil. Oslavovali jsme na chatě asi půl kilometru od vesnice, když vtom nám okolo půlnoci došly zásoby zlatého pokladu, veřejnosti známému pod krycím jménem pivo. Po několika minutách handrkování, dohadování, osočování, domlouvání a organizování jsme shodli na tom, že pro další várku nezbytně nutného zboží dojdu já, jakožto nejzodpovědnější a nejrychlejší a v daném okamžiku nejstřízlivější člen skupiny. Popadl jsem džbánek, peněženku, nožík (kdyby mě někdo přepadl - ponesu přece pivo) a dva kamarády, které jsem taktéž vyzbrojil džbánky a nožíky. Plně připraveni jsme ještě dostali požehnání od předsedy a vyrazili na misi.
Společníky jsem si nezvolil nahodile, všichni tři jsme byli relativně svobodní, pokud nepočítáme naše maminky, které nás stále měly za mazlíčky a bezhříšné chlapečky, proto jsme mohli po cestě probrat každičkou osůbku něžného pohlaví do nejmenších detailů. Na žádné nezůstala nit suchá. Klady, zápory, vady, přednosti, charakter, vzhled, povaha, známky, rozměry, rodinný stav, narozeniny, vůbec všechny tělesné i duševní aspekty jsme stihli zdiskutovat. Zrovna jsme skončili s analýzou potenciálních kořistí, když se před námi zjevila čtyřmetrová spása, cíl naší cesty. Hospoda. Směle jsme vkročili dovnitř. Měli totiž otevřeno.
Výčepní se na nás podíval od pultu jedním okem a jeho pohled přímo volal: "Občanky..." Automaticky jsme vytáhli každý po svém průkazu a zdvořile požádali o tři džbánky světlého točeného piva. "Plné," prosíme. Když hospodský vykonal, co vykonat měl, slušně jsme poděkovali, zaplatili a opustili lokál.
Na zpáteční cestě jsme potkali jedno auto, mladý pár, vracející se z diskotéky, dva zajíce a srnku. Před posledním úsekem cesty jsme tedy měli znovu zopakováno, kdo naleje první které dívce, aby si tak zvýšil šance na noc snů. Když jsme se přiblížili na posledních padesát metrů, uslyšeli jsme, jak někdo volá: "Už jdóóóóu, pivóóóóóó!," a hurónský řev naznačoval, že jsme již toužebně očekáváni. To jsme už nevydrželi a rozběhli se. Přece každý z nás chtěl nalít první sklenici své Afroditě. Čtyřicet metrů, třicet, dvacet, deset... Řach! Řach! Řach! Hrobové ticho. Každý z nás tří poslíčků držel v ruce právě jedno skleněné ucho. Džbánky, každý zhruba o hmotnosti šesti piv, nevydržely a roztříštily se o zem. Stáli jsme jako prachové sloupy po bombovém útoku. Dlouhou dobu se nikdo nepohnul. Až po několika nekonečných vteřinách se sborově ozvalo: "Nééééééééééééé! ! !" a nás všech osmnáct propuklo v hlasitý pláč. Vtom přišel třídní a řekl větu, která se stala heslem večera a následný den zaplnila celý Facebook.com: "No jo děcka, tak dlouho se chodí se džbánkem pro pivo, až se ucho utrhne."
