Radka Krčová Když už se album i tour jmenují stejně, Theo a Adam (Hurts) začali koncert i písní se stejným názvem, tedy Surrender. Pěkné intro navodilo příjemnou atmosféru a plynule přešlo do singlu z posledního alba, Some Kind of Heaven.
Celý koncert však nesestával pouze z nejnovějších písniček. Dlouholetí fanoušci, a tedy i já, se mohli těšit na srdcovky z předešlých dvou desek. Právě ony v aréně vyvolávaly nejsilnější emoce a nutily ke zpěvu. A to, ať už šlo o mou oblíbenou Evelyn, Blood Tears and Gold nebo singly Wonderful Life a Better Than Love.
Dvě písně, které mi však vždy zůstanou v paměti a určitě nejsem jediná, jsou Illuminated a Sunday. Přitom každá z nich na mě zapůsobila svým vlastním jedinečným dojmem. Zatímco během Illuminated se aréna rozsvítila tisícovkou světel mobilních telefonů, při Sunday je všichni raději schovali, protože by si je mohli při všem tom bujarém skákání rozbít. Neříká se nadarmo, že kdo neskáče, není Čech.
Jediná věc, která tyto dvě písně a vlastně i celý večer spojovala, bylo naprosté nadšení hlavního zpěváka Hurts Thea Hutchcrafta, který byl očividně dojat atmosférou v aréně. Nadšení od fanoušků si rozhodně zasloužil a nadále ho posiloval i bílými plastovými růžemi, které házel do davu.
Za zmínku stojí i skvělá kapela, která Hurts doprovázela tam, kde oni sami nemohli. A také jejich dvě vokalistky.
Myslím, že takový koncert, jaký Hurts v Praze předvedli, nikdo nečekal. Na oplátku Hurts asi nečekali, jak skvělí fanoušci jsme a hlavně jak hlasití dokážeme být. A pokud nevěříte, můžete se podívat na jejich facebookovou stránku. Jen málokteré publikum se může pyšnit tím, že je Hurts zařadilo do své top trojky. A já je nejen díky tomu můžu zařadit i do své top trojky nejlepších koncertů.
