Alena Hesová Protože mi kladl na srdce, že půjde na rande pouze s ženou, která bude mít na seznamce fotku, museli jsme tudíž udělat i pár jeho fotek. Po každém stisknutí spoušti fotaparátu za mnou spěchal: „Ukaž! Hmm, ne! Další!“ Po třech hodinách, kdy foťák kolaboval a já střídavě rudla a zelenala, jsme konečně vybrali šest fotek. Každých dvacet vteřin mi otec při vyplňování svých údajů na profilu pokládal otázky typu: „Jak se dělá to áčko s nožičkou (myslel zavináč)?, Jak udělám háček nad t?“ apod.
Další příšerná etapa mě teprve čekala: „Nezdá se ti tahle nějaká divná?, Takhle je moc stará!, Tahle zas moc mladá!, Bože můj, ta nemá žádné děti, určitě by je chtěla – nebrat!, Ta má kočku, tu by naši psi okamžitě zakousli!“... Takže jsem se naprosto nedobrovolně zúčastnila výběru mé nové matky.
Jediný vtipný a opravdu obohacující zážitek byly jeho dojmy z několika desítek schůzek, na které šel. Doslechla jsem se o ženě, která ho přišla uvítat v teplákách, jiná při smíchu hlasitě chrochtala, další kulhala, některá byla nudná, další až příliš mluvila („Mám doma přece tebe, další ukecanou ženskou bych už fakt nerozdejchal!) Ponaučilo mě to snad jen v tom, že seznamování je s přibývajícím věkem složitější a muži náročnější.
Pak se stalo něco opravdu překvapivého. Tatínek mi představil svou přítelkyni. A světe div se, poznal ji obyčejnou cestou. Vlastně ji znal už deset let. Trochu mě jen zarazilo, že Kamila je o dvanáct let mladší než můj táta, nemá žádné děti a z psů má fobii. Tak nevím, kde po cestě od počítače k ní slevil ze svých požadavků?!
Protože jsem ale dokonalá dcera, chovám se při každé Kamilině návštěvě naprosto spořádaně, kultivovaně, vychovaně, a především nerýpu. Pokaždé, když se mi na jazyk dere nějaká kousavá poznámka, což je asi tak třikrát za minutu, prostě zatnu zuby, napočítám do deseti a mlčím. Překousnu rozloženou pohovku, na které spí a o kterou pravidelně zakopávám, neboť zasahuje do poloviny dveří mého pokoje, nedávám nohy na stolek, když sleduji televizi. Ale „vocamcaď pocamcaď“. Takže když se mě zeptala, jestli náhodou nemám náhradní zubní kartáček, s tím nejsladším úsměvem jsem odpověděla: „Ale jistě, pokud ti teda nevadí, že s ním drhnu umyvadlo?“ Nutno podotknout, že moje nová maminka si již vozí kartáček vlastní.
Ale dívám se na celou situaci pozitivně. Možná jsem příliš konzervativní, ale věřím, že internetová macecha by byla mnohem horší.
Fotozdroj: http://www.zenyprozeny.cz/Data/img/seznamka_2_0809.jpg
