Veronika Weinlichová 
V celé České republice působí přes 500 pionýrských oddílů, které jsou domovem více než 14 tisíc dětí, teenagerů i dospělých. Ve většině těchto oddílů probíhají během školního roku pravidelné schůzky, kde děti hrají různé hry a učí se tábornickým dovednostem.
Schůzek se bohužel od loňského jara moc uskutečnit nemohlo, neboť je vláda postupně zakazovala. Některé oddíly přešly na online schůzky, některé se snažily scházet alespoň na výletech v přírodě, což jim ale bylo postupem času také znemožněno.
Jak pozastavení činnosti vnímají samotné děti a jejich rodiče?
Během celého roku slyšíme od dětí z našeho brněnského 2. pionírského tábornického oddílu Poutníci samou chválu. V oddíle se jim líbí a mají nás rádi, ale jak to zvládají teď, když do oddílu chodit nemohou, nikdo neví. Do hlavy jim nevidíme, takže jsem pár z nich napsala a zeptala se na jejich názor.
Reakce mě vůbec nepřekvapily. Všichni psali o tom, že by se na schůzky a výpravy moc rádi vrátili. Chybí jim hlavně jejich oddíloví kamarádi nebo pobyt v přírodě. „Štve mě to, protože schůzka byla vždy dobré odreagování od školy. Už mi také chybí všichni kamarádi, instruktoři a vedoucí a doufám, že další výlet nebo schůzka bude co nejdříve,” napsal mi Lukáš, který už je v našem oddíle několik let.
Jejich rodičům už oddíl samozřejmě také chybí. Tedy ne schůzky a akce jako takové, ale bolí je pohled na jejich smutné ratolesti. Někteří z nich by ocenili návrat pravidelného režimu, který děti často postrádají, nebo také ten klid doma, který s jejich odchodem pravidelně nastává. „Byla bych radši kdyby činnost probíhala. Děti by se lépe zabavily a přišly by na jiné myšlenky. V Poutnících jsou spokojené, naučí se formou hry nové dovednosti a zabaví se jinak, než vysedáváním u PC,” napsala mi paní Tauvinklová, maminka jedné dlouholeté členky.
Co na to vedoucí?
Pozastavení činnosti ovlivnilo i nás, vedoucí, kteří trávíme oddílem hodně času. Ač to spousta lidí neví, jde o dobrovolnickou činnost, takže vše děláme čistě pro radost. Většina mých kolegů a kamarádů se shodla, že zrušení schůzek a víkendových akcí pro nás má jisté výhody. Nemusíme na ně vymýšlet program, takže máme více volného času na odpočinek nebo třeba školu. „Zároveň ale cítím to nezaplněné místo ve svém srdci,” napsal mi kamarád Ondra, instruktor. Podle mého názoru se to ani jinak říci nedá.
Podle dalšího vedoucího Honzy tím také přicházíme o vztah, který jsme dlouho budovali. Je to pravda, protože když se s dětmi nemůžeme potkávat, nemůžeme jim ani nic předat. „Chybí mi také na vlastní oči vidět, že to, co děláme, má nějaký smysl. Během schůzek a výprav pozorujete u dětí nějaký posun, ale takhle nic,” vystihla to vedoucí Lucka. Všichni vedoucí jsme v oddíle proto, že v tom vidíme smysl. Chceme děti něco učit a dát jim dobrý základ do života. Ze začátku jsem byla ráda, že od nich budu mít na chvíli klid, ale teď už mi ta jejich pozitivní energie začíná hodně chybět. Oddíl tvoří velkou část mého života, dny jsou teď bez něj takové prázdnější a jednotvárné.
Náhrada za zrušené schůzky.
Jak jsem již zmiňovala, museli jsme rušit velké množství akcí a s největší pravděpodobností tomu jen tak konec nebude. Nejhorší na tom všem je, že se všechno mění na poslední chvíli. Nejprve se rozhodneme uspořádat víkendovou akci formou jednodenního výletu, který ale musíme za pár dní rušit taky.
Naší hlavní vedoucí Anči to bylo líto, a tak se rozhodla dětem oddíl vynahradit. „Věděla jsem, že to jinak než online nepůjde, ale zároveň jsem nechtěla pouze přesunout schůzky na počítač,” popisuje. Děti tráví celé dny před obrazovkou učením, takže by byla hloupost je tam držet další hodinu a půl. To si ale Anča uvědomovala, takže se rozhodla pro příjemnější variantu.
Vytvořila challenge #KOMUSENELENÍTOMUSEZELENÍ, ve které děti plní výzvy v kategoriích jako je vaření, vyrábění, pohyb nebo tábornické dovednosti. Můžou se do nich pustit kdykoli během dne a díky velké části úkolů se dostanou na chvíli ven na čerstvý vzduch, což byl také jeden z jejích cílů. Na našich webovkách pak vidí výsledky svých kamarádů a můžou se navzájem inspirovat.
Úspěch nebo zbytečná námaha?
Toto řešení si pochvalují především rodiče, kteří dětem s radostí pomáhají. „Výzvy plníme velmi intenzivně a bavíme se tím hlavně o víkendu na chatě, respektive dokud ještě počasí přálo. Dcera je nadšená a mně jako rodiči se to jeví jako vynikající nápad. Samozřejmě oceňuji i čas a energii, kterou do toho vedoucí vkládají,” napsala mi například paní Keberlová, maminka dlouholeté členky Zuzanky.
Najdou se ale i tací, kteří na to nemají čas. Děti mají hodně úkolů ze školy a rodiče tak s nimi plnit výzvy nestíhají. Většinou si ale novinky na stránkách všimli a líbí se jim, nicméně škola má přednost a to my naprosto chápeme.
Do challenge se zapojujeme i my starší. Baví nás to a chceme hlavně dětem ukázat, že v tom nejsou sami. Není přece nic lepšího, než porazit vedoucího. Ať už jde o běhačku v lese nebo soutěž na internetu, taková výhra potěší vždy nejvíc. Mimo soutěživost nabízí výzva prostor k odreagování, děti díky tomu na oddíl nezapomenou a mají možnost rozvíjet svou kreativitu, což není nikdy na škodu.
Největší radost nám udělal počet dětí, které s námi soutěží, ale také jejich pozitivní zpětná vazba. Píšou nám, že je hra moc baví a že se už nemůžou dočkat, až se zase uvidíme, a to je pro nás nejvíc.
Nezbývá nám než doufat, že začnou čísla nakažených brzy klesat a my se tak budeme moci opět setkávat a dělat to, co nás baví.
