Kateřina Pelcová 
Inscenaci zahájila povídka Ahoj mami vyprávějící o dvou sestrách, již souží společný problém a to jejich drogově závislá matka. Mladší ze sester se retrospektivně vrací ke své starší sestře Monice, které se snaží odhalit své bolestivé srdce. Rodinné zázemí se otřásá v základech, sestry jsou si odcizeny, což je pozoruhodně ztvárněno skrze monology postav. Dívky sice stojí pár kroků od sebe, promlouvají jedna k druhé, ale současně jsou odděleny neviditelnou zdí, skrz níž se nemohou vzájemně dotknout. Divák tak nabývá pocitu úzkosti a bezmoci, který prostupuje celým dětským pokojíčkem. Příběh eskaluje symbolickým narušením neprostupné bariéry mezi oběma sestrami a to rozbitím rodinné fotografie.
Z dětského pokoje se v druhé povídce s názvem Ztracený pas přesouváme k mladému páru, jenž se chystá na dovolenou do Bulharska. Dostáváme se do typické situace při balení kufru, partnerka Karolína přemýšlí za oba, a zabalí tak potřebné věci k odjezdu, ale i přesto něco v zavazadle jejímu partnerovi chybí. Je to právě cestovní pas, jenž mezi nimi rozproudí horkou krev. Plavky, šminky, paštiky, to všechno lítá rázem nejen vzduchem, ale i mezi obecenstvem, avšak pas nikde. Během společné hádky jeden druhého osočují: „Kdybys nechodil do té hospody a pomohl s balením, kdyby byli věci na svém místě, tak by…“ Prvotní nadšení z relaxu na pláži opadá, vypadá to spíše na tichou domácnost, když vzápětí položí Karolína Pavlovi zcela banální otázku: „A nedal sis ho do kapsy?“ Pavel neochotně obrací kapsy až nachází malou plastovou kartičku, občanský průkaz.
Třetím a zároveň posledním příběhem nás provází dospívající dívka z internátní školy. Povídka Espérance je ohlédnutí zpět za výjimečným poutem mezi dvěma děvčaty. I v prostředí internátní školy mohou vzniknout neobyčejná spojení, jež v nás ještě dlouho rezonují. V doprovodu černobílých záběrů, vzpomínek za zvuku písně À la claire fontaine, se divák vrací do školní lavice, časů prvních lásek a strastí. Popsané stránky deníku vypráví o krásné mladé slečně Espérance, jež si hlavní hrdinku podmanila natolik, že si získala její srdce. Obě dívky cítí vzájemnou náklonnost, ale uvědomují si bezvýchodnost jejich situace. I přes velké riziko, jež obě podstupují, se nadále tajně vídají, což můžeme přirovnat k shakespearovské lásce, kterou společnost neschvaluje. Jejich cesty se sice rozchází, ale vzpomínka na jejich neobyčejný vztah, byť pokrytá vrstvou prachu, navždy přetrvává.
K mému potěšení jsem měla tu příležitost vyzpovídat herečku Sáru Šmaterovou, studentku 3. ročníku divadelních studií, jež ztvárnila hlavní roli v povídce Espérance. Jak vnímá svou hrdinku a co pro ni příběh Espérance představuje? Plánuje s Dnosvitem další inscenaci?
Co pro vás představuje hlavní hrdinka povídky Espérance?
Povídka mi je velmi blízká stylem, kterým je vyprávěná. Myslím si, že hlavní postava představuje část mého já, jelikož je hodně poetická, melancholická, tak jako samotná povídka. Bylo pro mě přirozené si tuto roli zahrát, protože v hloubi duše taková jsem a vždy jsem taková chtěla být.
Kolik času jsi věnovala přípravám na svou roli?
Na konci minulého roku jsme měli konkurz, kde se vybírali herci. Potom, kdy se zkontaktovali účinkující, jsme začátkem tohoto roku začali zkoušet. Premiéra byla v březnu ve Variaci, měli jsme tedy na přípravy celkem 3 měsíce. Tím, že povídka obsahuje videozáznamy, jsme se scházeli ještě mimo zkoušky, abychom mohli video natočit. Před reprízou probíhaly zprvu čtené zkoušky, kdy jsme se vídali v intervalech jednou týdně, pak přišly generálky.
Jak vnímáte problematiku zakázané lásky? Není to pro tebe až moc klišé?
V kontextu klasiky, jako jsou například Shakespearovi Romeo a Julie, kdy, přestože jeden nemůže mít druhého, nakonec skončí spolu, to jako klišé působit může. Vztáhnu-li to tematicky na naši povídku, tak si nemyslím, že by se o klišé jednalo. Hlavní postavy jsou mladé slečny na křesťanské internátní škole, nacházíme se tedy ve zcela striktnějším prostředí. Řekla bych, že je zde téma zakázané lásky více tabu než klišé, jelikož láska ke stejnému pohlaví je v tomto prostředí velmi kontroverzní.
Co vás na povídce přesvědčilo k tomu, abyste si v ní zahrála?
Do této role si mě vybrala přímo režisérka Annabelle Antoinette Houngbedji a jsem moc ráda, že mi umožnila hlavní představitelku povídky ztvárnit. Annabelle je zároveň moje spolužačka, věděla jsem, jaký má cit pro slovo, což se mi i potvrdilo během čtení textu. Kdyby příběh vyšel jako kniha, tak bych si ji hned přečetla, protože mám ráda popisné poetické až hloubavé knížky.
Zanechal ve vás příběh nějaký specifický pocit nebo myšlenku?
Už jen natáčení videozáznamu ve mně zanechalo pocit, že bych si takovouto filmovou lásku chtěla zažít. Je to zároveň paradox, protože v příběhu je hrdinka zmatená a necítí se dobře. Ve svých 13 letech má sympatie ke stejnému pohlaví, což je pro ni něco těžko uchopitelného. Z pohledu herečky jsem se našla v tom, že bych ráda znovu prožila tu naivní zamilovanost podobnou jako u prvních lásek. Když jsem si nad nimi zavzpomínala, tak takové opravdu byly, vyměňování zamilovaných pohledů, nevíte na čem jste, můžete být zmatení, ale spolu je vám hezky.
Jak dlouho účinkujete v Dnosvitu? A je něco, čeho si na členství ve spolku vážíte?
V Dnosvitu jsem od roku 2024 a to úplnou náhodou, protože jsem nebyla ani na prvním konkurzu! Hned jak jsem nastoupila na univerzitu, přála jsem si někde hrát, protože jsem dříve chodila do dramaťáku, a najednou nebylo kde. Napsala jsem sice do více spolků, ale vždy jsem propásla konkurz. Podařilo se mi dostavit až na druhý konkurz k inscenaci Povečeřte s námi. Zbývalo obsadit poslední roli a protože jsem přišla jako jediná kandidátka, tak mě vzali. Samozřejmě tomu předcházelo to, že jsme si zahráli společně nějaké scénky. Vážím si příležitosti, že jsem díky Dnosvitu dostala možnost znovu hrát, divadlo mi chybělo. Každý týden jsem se těšila na naše společné zkoušky. Být s lidmi a ještě k tomu hrát, to mě baví! Všichni z Dnosvitu jsme skvělá parta a zároveň se vzájemně inspirujeme. Jsem nadšená, že se mohu potkávat s lidmi, kteří sdílí stejnou vášeň jako já a navíc s nimi můžu trávit svůj volný čas.
Probíhají do Dnosvitu konkurzy? Kdo se může do spolku připojit?
Ano, pořádáme konkurzy, teď se chystá jeden na letní semestr: Špička 2. Kdokoliv bude mít zájem, ať už si píše do šuplíku a rád by, aby jeho povídka byla zinscenovaná, nebo by ho lákalo režírování či hraní, se může ozvat. U nás je možné zkusit si jakoukoliv pozici. Stačí sledovat náš Instagram (@dnosvit), kde se postupně budou vypisovat nadcházející konkurzy.
Plánujete s Dnosvitem další divadelní inscenaci? Na co se mohou diváci v nedohlednu těšit?
2. a 12. prosince budeme reprízovat představení Bestie. Poté na letní semestr chystáme další reprízu pravděpodobně i s dernierou.
Co vám pomohlo na začátku herecké kariéry? Je něco, co byste vzkázala začínajícím hercům?
Hrála jsem od pěti let v dramaťáku, byla jsem akční dítě, ranař, co musí všechno zkusit, takže už tehdy se ve mně zrodila láska k divadlu. Asi mi pomohlo nebát se a jít do toho naplno i když s tímhle jsem nikdy tolik problém neměla. Cítím se na jevišti dobře, je to nedílnou součástí mého já. Na herectví se mi líbilo vždy to, že můžeš být někdo jiný, najednou se proměníš v podlého zloducha nebo v milou slečnu. Podle mě je to dobrý skill, užitečný základ do života, třeba, když se na pohovoru představujete zaměstnavateli nebo když prezentujete projekt třídě. Před samotnou inscenací probíhají různá cvičení, díky nimž se naučíte lépe vyjadřovat, dýchat, číst nebo navnímat druhé. Můžete se tak zlepšit a naučit se navíc něco nového!
