Ondřej Holba Okolo sedmé hodiny se začíná sál Bobycentra plnit. Z návštěvníků dýchá lehce formální, zato však uvolněná atmosféra. Každý ví, že si odnese kulturní zážitek, který se jen tak z paměti nevytratí. Těsně před zahájením se na pódiu objeví organizátor, který dává publiku na vědomí, jakého formátu jsou hvězdy, jež se mezitím připravují v zákulisí, a dodá taktéž vyčerpávající informace o Shorterově hudební kariéře. Nyní už nic nebrání tomu, aby se kvarteto předvedlo v plné síle.
Umělci vstoupili na pódium za radostného potlesku a zaujali místo u svých instrumentů, které začali jemně rozeznívat. Improvizovaná hra sloužila zpočátku k naladění nástrojů. Bylo neskutečné sledovat, jak jednotlivé zkušební tóny každého z členů společně vytvořily melodii, která sama o sobě upozorňovala posluchače, v jakém stylu se asi ponese následující vystoupení. Pozorovat interprety při vzájemné komunikaci bylo fascinující. Nemuselo mezi nimi padnout jediné slovo, aby přesně věděli, kudy se má hra ubírat. Když jeden zdánlivě zachyboval, druhý téměř nenechal posluchače přešlap zaregistrovat a okamžitě zaujal jeho pozornost zintenzivněním své hry či využití předešlé chyby k vytvoření exkluzivních hudebních prvků.
Brian Blade, usazený za bicími, dává plně průchod své energii a euforii. Jeho zapálené mimické projevy, které můžeme vidět na dvou velkoplošných obrazovkách po stranách pódia nenechávají chladnými ani diváky. Když hudba graduje, nadskakuje na židli, čímž žene své kolegy do ještě rychlejšího víru tónů. Melodické piano nemá pod neuvěřitelně rychlými prsty Danila Péreze odpočinek. Z kontrabasisty Johna Pattituciho čiší zápal. Ozývají se entusiastické výkřiky interpretů, které posouvají úroveň ještě výš. Vitální třiaosmdesátiletý Shorter, desetinásobný držitel Grammy, rozeznívá střídavě svůj tenorový či sopránový saxofon. Je neuvěřitelné, jak v tak vysokém věku dokáže využít dechovou kapacitu k vyhroceným partům, které slyšíme. Po naprostém vyvrcholení, které doprovází šíleně nadšený aplaus hudba zase zvolňuje, nechává diváky vstřebat předchozí požitek, aby se po chvíli opět vygradovala. Je to jako na houpačce. Začínám mít pocit, že budu potřebovat kardiostimulátor.
Po několika odehraných kolech je znát, že se koncert chýlí ke konci. Diváci vstávají, bouřlivě tleskají a loučí se s interprety, kteří mezitím odložili nástroje a s výrazy vděku pomalu opouštějí pódium. Potlesk však neutichá. Najednou se tedy kvarteto vrací zahrát bonusový part, což opět přivádí diváky do varu. Po definitivním konci vystoupení se s kyticemi v rukou interpreti loučí a Wayne dává skromnými gesty najevo, že projevů přízně by již stačilo a s grácií velikánů se svým kvartetem odchází.
Ikdyž místo za instrumenty již nikdo nezaujímá, milovníkům jazzu stále v hlavě nehraje nic jiného. Endorfin se vyplavil a pocity nadšení jednoduše musí zůstat v každém, kdo byl svědkem tak grandiózního večera.
