Andrea Lhotská 
Po téměř čtyřech letech odehráli v sobotu 20. 11. 2021 ve Stavovském divadle derniéru Fausta. Pokud jste se na něj za tu dobu nestihli zajít podívat, nemusíte ale věšet hlavu, z představení byl totiž naštěstí pořízen záznam a jen co bude sestříhán, najdete ho na stránkách Národního divadla. Jde o první novou inscenaci Fausta od roku 1997, režisér Jan Frič s dramaturgy Martou Ljubkovou a Janem Tošovským se navíc rozhodli spojit do jednoho představení oba díly, čemuž se většina režisérů před nimi raději vyhýbala. Proč? Pravděpodobně proto, že dohromady celý Faust obsahuje přes 12 000 veršů, což odpovídá zhruba trojnásobku Hamleta. Vše se tak samozřejmě muselo hojně proškrtat, aby se oba dva díly vlezly do jednoho večera. Úplně se tak ztratila třeba postava Valentina, a přesto tato inscenace trvá přes tři hodiny, což může být na některé diváky trochu moc, obzvlášť když se na jevišti střídá jeden absurdní výjev za druhým a dějová linka se postupně ztrácí v nedohlednu.
Co si však rozhodně zaslouží vyzdvihnout je naprosto bizarní scénografie, kterou má na svědomí Dragan Stojčevský, dotažená k dokonalosti extravagantními kostýmy Lindy Boráros. V hlavní roli se zde objevuje obrovský kamion s neonovým pentagramem, v němž se Faust (Martin Pechát) s Mefistem (Saša Rašilov) vydávají na cestu životem. A že je to opravdu jízda. Nejdřív se objeví v drogovém doupěti Zlého ducha a následně se kolem nich rozpoutá bouřlivá Valpuržina noc, která je zde poněkud netypicky ztvárněna jako šílená technoparty plná veskrze pochybných existencí, světel a kouře podtržená divokou elektronickou hudbou Jakuba Kudláče. Mezi tím vším Faust potká docela uvěřitelně nevinnou a čistou Markétku (Veronika Lazorčáková) a v kabině kamionu ji svede.
Na začátku druhého dílu se v inscenaci ještě poměrně dá orientovat. Pozorujeme Fausta během návštěvy marnotratného vládce a osudného setkání s Helenou, která je zde opět docela nečekaně (ačkoliv v této fázi už jste psychicky připraveni téměř na cokoliv) znázorněna se směšně obrovskými nafukovacími prsy. Zlom přichází po přestávce, kdy děj nenávratně upadne v zapomnění a místo něj se na jevišti začnou míhat až psychedelicky apokalyptické výjevy plné oživlých mrtvol, umělých srnek a dělníků v reflexních kombinézách pobíhajících mezi troskami kamionu. V hrubém kontrastu k celému zbytku hry vše nakonec dospěje k poklidnému závěru, když za zpěvu andělského chóru Faustova duše stoupá do nebes.
Veliké plus je ale fakt, že tato inscenace nevyužila žádného z již vytvořených překladů, Frič si text nechal nově přeložit od básníka Radka Malého. Nejenže byl tento překlad mnohem jednodušší a srozumitelnější, takže se díky němu v chaotické struktuře hry alespoň trochu lépe orientovalo, ale také se moc příjemně poslouchal.
Fričův Faust je dle mého každopádně velmi zajímavou inscenací, která stojí za zhlédnutí. Ač jde o dost kontroverzní počin, co obzvlášť ve starších generacích nejspíš vyvolá spíše úděs než nadšení, rozhodně nikoho nenechá lhostejným. S klidným srdcem vám můžu slíbit, že na toto představení jen tak nezapomenete a možná vám i nasadí pár brouků do hlavy.
Ke zhlédnutí již brzy zde, pokud jste netrpěliví a recenze vám čas neukrátila dostatečně, doporučuji podcast ND o inscenaci, a pokud by vám ani podcast nestačil, můžete si ještě zdarma stáhnout audioknihu, která vznikla na happeningu ND, kde byl celý Faust přečten během jediné noci.
