Na obrázku: Kapela No Distance Paradise, nahoře zpěvák Máca, kytarista M. K., basák Miši. Dole kytarista Koubitch a bubeník Metal.
Zpěvák Máca mě a fotografa Jirku vyzvedl na tramvajové zastávce, aby nás zavedl do budovy bývalé továrny, kde kapela zkouší. Sedíme ve zkušebně jako vystřižené z amerického filmu. Malá místnost, obložená koberci od podlahy až po strop, dvě pohovky, aparatura kam oko dohlédne a pro dokreslení atmosféry nepostradatelné prázdné lahve na každém rohu. Kluci se tváří relaxovaně, ale je znát, že trochu nervózní jsou. Zatímco Jirka fotí, já začínám rozhovor a doufám, že se členové kapely po chvilce trochu uvolní.
Představte si, že Vás vůbec neznám, nic o Vás nevím, nikdy jsem Vás neslyšela hrát. Jak byste se mi jako kapela představili?
M. K.: Představil bych nás jako mladou, pětičlennou, chlapeckou kapelu, vesměs kytarová záležitost, čerpáme z garážového rocku a popu, brit-pop, spíš zahraniční kapely, než domácí scéna.
Máca: Máme vlastní tvorbu.
M. K.: Vlastní tvorba, to je důležitý.
Takže si sami skládáte hudbu, i píšete texty?
M. K.: Hudbu dělám hlavně já, teď začal i Máca a jinak text dělá jenom Máca. Zatím. Ale za chvilku mu do toho vlezu.
Kde čerpáte inspiraci pro svoje skladby?
Máca: Ze života normálně, ne asi hlavně, Marťo?
M. K.: No všude kolem nás, tak jako.
Ze života? Třeba I´m a hero?
/smích/
M. K.: Jo, určitě se to tam promítá, jsem si říkal. /na Mácu:/ Tobě, ty doktůrku. /smích/
Máca: Nevím co na to říct, ta písnička má hlubší smysl, je to takovej paradox, je dvojsmyslná.
A co Váš název? No Distance Paradise – má také nějaký hlubší smysl?
Máca: To určitě, myslím si, že to znamená, že je nám spolu dobře, že to je prostě kousek do totální pohody pro nás, kousek do ráje. To je přehnaný, ale ten název vznikl z toho, že nás pět se prostě spolu cítilo dobře a hrálo se nám fajn a chtěli jsme, aby se to promítlo i v názvu. Aby to bylo pozitivní. Je snad dobře zapamatovatelný. Zvláštní. Někdo by řekl, že to je gramaticky špatně. Teď jsem to probíral s rodilým mluvčím a říkal, že ten název je skvělej, co se týče gramatiky.
/souhlasné, spokojené kývání/
Na svých stránkách uvádíte, že jste vznikli v květnu 2008, ale na hudebním serveru bandzone.cz je, že jste vznikli v srpnu 2007, tak jak to tedy je?
Miši: Ono je to takhle. Abych to uvedl na pravou míru. Tak, jak to vidím já. My jsme se dali dohromady v tom srpnu 2007, ale v podstatě vlastní tvorbu jsme si začali publikovat až v tom květnu 2008. Není to tak?
M. K: Je to tak.
Máca: Rozhodně.
M. K.: Protože to jsme hráli jenom nějaký plesovky a to byly většinou jenom převzatý písničky.
Koubitch: Covery.
Koho jste coverovali?
Koubitch: Všechno možný.
M.K.: Koho se dalo. Arctic Monkies, Redhoty, Placebo,
Koubitch: Ještě Razorlight.
Máca: Teď asi Mando Diao.
Máca: Ale už bych to nedělal.
M. K.: Ne?
Metal: Výjmečně
Miši: Když máš nějakej větší koncert, tak je to lepší.
Lehká počáteční nervozita opadla, kluci se rozpovídali jeden přes druhého. Je vidět, že v otázce coverů se jejich názory rozcházejí. Moc se v tom chaosu neorientuji. Máca, který se „coverové“ slovní přestřelky neúčastní, mi radí: „Kdyžtak jim normálně skákej do řeči a utni je, jo?“ Ale než jsem to stihla udělat, už si to vyjasnili. Můžeme pokračovat.
Ovlivňují Vás nějak některé z uvedených skupin? Koho považujete za svůj hudební vzor?
M.K.: Svůj vzor bych si asi nedovolil ani coverovat.
A to je kdo?
M.K.: Tak kytarista z těch současnejch by byl asi Jack White, to kluci určitě ví.
Kluci souhlasně kývají, takže nejspíš vědí.
Máca: Já pocházím možná z takovýho středního proudu, mě se hrozně líbí U2 a Coldplay. A možná právě proto, že ty styly se tak trochu rozchází, že Marťa třeba poslouchá rock&roll a trošku tvrdší věci, hlavně na tom vyrůstal, to stejný Metal, podle toho taky ta přezdívka. Tak proto hrajem, to co hrajem. Někdo z nás poslouchá indie, někdo metal a to co z toho vyleze, jsou No Distance Paradise.
Takže Metalova přezdívka vznikla díky jeho hudebnímu vkusu?
Máca: Ta vznikla, když k nám Mety přišel, bylo mu tehdy šestnáct nebo sedmnáct, Mety?
Metal: Tyjo, já už ani nevim.
Miši: Myslim, spíš patnáct.
M. K.: Šestnáct, možná patnáct.
Koubitch: Spíš patnáct. /smích/
Máca: A byl to takovej mladej vyjukanej týpeček a poslouchal tehdy úplný brutality.
Metal: Ne, to ne.
Miši: Slipknoti, prostě metalový věci.
Máca: Hrozně brutální věci.
Metal: To je klasika.
Máca: A od té doby mu říkáme Metal.
Miši: Pak hlavně přišel jeho brácha a řekl, že jestli s náma chce hrát, tak mu budeme muset říkat Metal.
Metal: To říkal? To si s ním ještě vyřídim.
Koubitch: Tvrdej brácha.
Teď plánujete vydat EP. Řeknete mi o něm něco víc? Co se od něj dá očekávat?
Máca: To bychom rozhodně chtěli. Chtěli bychom nahrát čtyři věci. Byly by to asi ty poslední věci, který jsme udělali.
M. K.: Nová tvorba.
Máca: Udělali bysme to asi ve studiu Sound of inovation Franty Petříka a režíroval by to a nahrával Pavel Kunšar. Mělo by to být hotový asi tak někdy do půlky dubna. Doufám. Jestli to půjde všechno dobře.
M. K.: Tak brzo jsme to plánovali?
Koubitch: Určitě
Máca: Tak já doufám, že by to mohlo být.
Metal: Tak to je otázka týdne, že jo.
Miši: Když to půjde, tak jo.
Máca: To je třeba víkend, nahrát takový čtyři písničky. Když jsou finance, tak v tom není problém.
Plánujete křest?
Máca: Křest toho EPčka? To nevím. Já si myslím, že dneska už to ani není zas tak velká událost. Dneska už takový EP může vydat jakákoliv kapela.
M. K.: To necháme až na CD.
Máca: Právě. Taky si myslím.
Takže plánujete časem vydat CD?
Máca: Tak to bysme rozhodně chtěli.
Do jak vzdálené budoucnosti to zhruba vidíte?
Miši: Hned jak se mi na účtu sejde čtyřicet tisíc, tak můžem.
Máca: Takže 25 let. /smích/
Miši: Ty hajzle! /smích/
Metal: Takže reálně co?
Máca: Reálně třeba rok, dva roky, záleží prostě jak nám to půjde a asi to nemá cenu uspěchat.
Miši: Spíš si myslím, že ani nejde o ty peníze, ale bude spíš záležet na tom, abychom vešli v povědomí a aby se nás někdo ujal.
Máca: Myslíš třeba nějakou agenturu?
Miši: Ani ne agenturu, jako spíš bych preferoval nějakého sponzora. Ne agenturu, která to zaplatí celý a pak si bude účtovat ze všeho a bude nám režírovat další dva, tři roky.
Takže do budoucna chcete zůstat u klubové scény, nebo sníte o tom, že jednou budete vyprodávat koncertní haly a budete se hudbou živit?
M. K.: Já bych to viděl na kluby a fesťáky.
Máca: Rozhodně.
Miši: Já bych třeba ani nechtěl hrát v těch halách, mě to asi neláká. To si radši zahraju v nadupaným klubu.
Máca: Je problém, aby na takovou kapelu jako jsme my, přišla plná hala, to bysme museli bejt mooc dobří a bůh ví, jestli to někdy nastane, taková situace.
Metal: To jo, no.
Co z dosavadních koncertů považujete za největší úspěch? Koncertovali jste s někým známým?
M.K.: Třeba s Clou, Dorian Gray´s Prostitutes, Nicelandem.
Koubitch: A s Fake Tapes
Máca: S Fake Tapes, který jsou teď docela rozjetý. Hráli jsme v Praze v Rock Café, což je dobrý. Myslím si, že není moc klubů, kam se taková kapela, jako jsme my, může dál dostat. Hráli jsme tam loni v zimě, což byl docela úspěch, protože to bylo asi po roce, co jsme hráli, necelém.
Co říkáte na Váš koncert v S-klubu minulý čtvrtek?
Máca: To bylo skvělý. Přišlo strašně moc lidí. Myslím si, že co je pro takovou kapelu, jako jsme my, nejvíc super, když na domácí scéně na ni přijde tolik lidí. Nevím, na kterou kapelu chodí tolik lidí, jako na nás teď ve čtvrtek. To bylo taky díky tomu, že tam byly další tři skvělý kapely. Ale na ten čtvrtek jsem jako rozhodně pyšnej. A ještě bych chtěl říct, že to celý organizoval Miši, Honza Mišák a že to bylo pod jeho záštitou a aspoň bych mu chtěl takhle jako mediálně poděkovat.
Kde Vás můžeme v nejbližší době znovu vidět?
Máca: 27. 3. Budeme hrát v Praze. V Chapeau Rouge.
Máte v plánu nějaké festivaly, něco místního, nebo i jinde?
M. K.: Měl by být Beerfest.
Máca: A dokonce budem hrát i v dobrej čas, pořádá to kamarád a mluvil o tom, že bysme měli hrát po Kryštofech.
Miši: Dneska to s ním jdem domluvit.
Máca: Chtěli bysme všechno co půjde, ale to je těžký. Nás nemůžeš dát někam jako headlinery, když nás nikdo nezná. A taky zvážit, jestli má cenu hrát někde ve 12, je otázka jak moc velkej to má smysl. Pro nás je pořád daleko perspektivnější klubová scéna. To je hrozně těžký, tady v Olomouci. Když seš třeba trochu profláklej, tak je to o něčem jiným.
Šli byste do nějaké soutěže ala SuperStar, za cenu toho, že byste se mohli proslavit?
Máca: To ne. SuperStar ne. Do soutěže jako je Coca Cola Popstar určitě, ale to je strašně těžký. Obrovská konkurence. Nemám rád SuperStar, ale třeba Martin Chodúr se mi líbil.
Teď jedna otázka pro Mácu. Kvůli kapele ses vzdal sportu, nelituješ toho někdy?
Máca: Ono to bylo tak všechno se vším. Asi už jsem v tom sportu neviděl takový progres, takže jsem se na to vykašlal. Nedalo se to stíhat v kombinaci se školou.
Miši: On byl dobrej ve všem, ale teď si vybral něco jinýho.
Takže nelituješ?
Máca: Ne nelituju, mě mrzí, že jsem s muzikou nezačal dřív.
Když jsi zmínil školu, tak se Vás zeptám - co studujete?
Máca: Lékařskou fakultu v Olomouci.
Metal: Já studuju střední odbornou školu, hotelnictví a turismus v Uničově.
Miši: Já mezinárodní vztahy v Brně na Masárně.
Koubitch: Já teďka valím nástavbu podnikání.
M. K.: A já jsem druhým rokem na hudební vědě, tady na UP.
Chtěli byste na konec něco vzkázat fanouškům?
M. K.: Ať chodí, ať chodí.
Máca: Ať nám pořád drží palce, prostě ať nám fandí.
Miši: Ať se těší na CD.
Koubitch: Ať jich je čím dál víc.
Miši: A koupí si trička.
/smích/
Kluci v sobě pravé muzikanty nezapřou. Jen co skončíme, berou do rukou nástroje (kromě M.K., ten si brnkal na kytaru už v průběhu rozhovoru) a rozjíždějí půlhodinovou směs vlastní tvorby a klasického jamování. Je vidět, že si rozumí a zkoušku neberou jako nepříjemnou rutinu, ale jako setkání dobrých kamarádů, které společné hraní prostě baví.
