Alena Dolníčková 
Dnes zde proběhl druhý koncert z vašeho turné, takže jak vás to zatím baví?
Dost jsme se báli, jak to bude všechno probíhat, protože to prolínání dvou kapel je jednak technicky náročné a říkali jsme si, že fanoušek může jít třeba jen na jednu kapelu. Někteří samozřejmě na obě, ale to může pro někoho ztratit to kouzlo, že jde na koncert oblíbené kapely. Jde vlastně o něco nového, protože nejde jen o jednu kapelu, ale přímo o spojení kapel dvou. Ale myslím si, že je to fajn a že to funguje. Postupně už jen dolaďujeme nějaké drobné nuance a jsem vážně rád za to, jak to je.
Když se tedy vrátím k tomu spojení dvou kapel, jaká je spolupráce s kapelou Nebe?
Je to super a kluci jsou fajn kámoši. Jsou výrazně organizačně zdatnější než my, v některých věcech možná i o kousek dál. Ale když se to spojí, tak si myslím, že to vytváří takový zajímavý celek.
Dnešní publikum zahrnovalo spíše mladší ročníky, takže oproti včerejšímu koncertu v Litomyšli to musel být rozdíl.
Docela nás to překvapilo, protože včera bylo publikum výrazně starší než to dnešní. Ale zase jsem byl příjemně překvapený, protože vzadu v sále jsem viděl i několik důchodců. Je možné, že tady mají nějaké výhody vstupů na kulturní akce, ale i tak mě to potěšilo. Samozřejmě není divu, že nejdou dopředu, ale taky si myslím, že je to mohlo bavit. A jsem rád, že tam bylo v podstatě celé spektrum.
Když porovnáte dnešní publikum s publikem, které vás čeká třeba v Olomouci a kde bude ta věková kategorie kolem 20 let, myslíte, že to bude rozdíl?
Já se těším na všechny, ale samozřejmě že člověk, nebo alespoň já to tak mám, je rád, když může hrát pro své vrstevníky, kteří prožívají podobné stádium života a kteří mají věci podobně. Hrát pro vysokoškoláky je super, těším se na to a zároveň jsem i zvědavý. Ale nemyslím si, že pro ty děcka by to bylo horší. Oni jsou bezprostřední, krásně ječí a taky nás to baví. Když to baví ty lidi, ať už je to Číňan, Ind a je mu 5, 2 nebo 48, prostě to je fajn a je to jedno. Hlavně když je tam ten feedback.
Víte o tom, že si vás zpívají i třeba děti v první třídě ve škole?
Jojo, jeden učitel za námi přišel, že pořád hrají v hudebce naše písničky, protože si je děcka pořád vybírají, hlavně tedy píseň Cesta z města. A já jsem za to rád. Je to vlastně nějaká forma šíření kapely mezi lidi. Pokud až vyrostou, nenajdou něco lepšího, tak budu rád, když nějaká část zůstane věrná tomu, co má ráda z dětství. A myslím si, že nejsme úplný Lunetic, takže tak.
Na začátku října se spustilo hlasování do Slavíka a vy jste jedna z kapel, která by mohla vystoupit v přímém přenosu. Berete to jako takový profesní úspěch?
Určitě jsme rádi a je to super. Tu kapelu to nějak zviditelní. Pro mě ty hudební soutěže nejsou úplně alfa omega, nemyslím si, že je to výsledek toho, jestli je kapela lepší nebo horší, populárnější nebo méně populární. Někdy ty soutěže vyhrávají kapely, o kterých si myslím, že by to vyhrávat neměly. Člověk by se na to měl dívat tak, že důležitá je kvalita kapely, jenže to hlavní kritérium je dnes popularita. Pro nás je to samozřejmě fajn a je to taková dílčí radůstka. Jsme za to rádi a určitě nejsme naštvaní. A pokud uspějeme, tak budeme rádi ještě víc, ale ta konkurence je tam vážně výrazná a myslíme si, že nemáme úplně šanci. Jsou tam interpreti, kteří mají na Facebooku třeba 70 000 fanoušků, protože chytli éru rozmachu Facebooku a tak dále. My jsme přišli trošku později a už se musí bojovat za každý „lajk“. Ale už to, že jsme se z poslední kapely minulého ročníku dostali mezi top 4, je povzbuzující. A pozvali nás, takže i kdybychom nehráli, tak si tam můžeme sednout a to je fajn.
