Tomáš Vavera V neděli večer by se v České republice jen stěží hledala nějaká hospůdka či restaurace, kde by plný lokál neupíral své pohledy k televizní obrazovce, na níž právě jejich hrdinové vybojovali zlaté medaile. Pivo teče proudem, zpívají se vítězné chorály a pějí hymny na výkon reků, kteří tak skvěle reprezentovali naši malou zemi. Jsme mistři, jsme nejlepší!
Je zvláštní, jak je ta lidská paměť někdy děravá. Stačilo by se vrátit v čase pár dní zpět a vše by bylo trošku jinak. Česká reprezentace prohrává s Norskem a Lotyšskem a je jen kousek od historického neúspěchu, kdy málem nepostoupí ani do čtvrtfinále. V médiích se propírá katastrofální stav českého hokeje, volá se po radikálních změnách. Kritizují se snad úplně všichni a za všechno. Dokonce i hrající legenda českého výběru Jaromír Jágr prohlašuje, že to bez hráčů z NHL asi dál nepůjde a že do budoucna musejí reprezentovat i oni. Avšak i v těchto těžkých chvílích podporují naše hochy tisíce věrných fanoušků, kteří za nimi stojí v dobrém i špatném, jak se na správný hokejový národ patří.
Škoda jen, že poslední věta není pravda. Fanouškovství je někdy velice zvláštní záležitost a občas není jednoduché nějakého toho příznivce nalézt. Hlavně tedy, když se týmu zrovna nedaří. Podstatné ale je, že se těch fandů a fanynek nakonec najde dost, když je potřeba oslavit nějaký ten úspěch. Hokejisty jistě při návratu ze šampionátu přijde na letiště přivítat dav lidí, který je zbožňuje a vždy zbožňoval. A nějaké to Norsko? Ale tak, co jsme si, to jsme si. Hlavně, že nakonec všechno dobře dopadlo a mohli jsme si zase společně zahopsat, protože kdo neskáče....
