Eva Lehnertová Mentální anorexie je nemoc plíživá. Chytne se vás a začne vás ovládat, aniž byste si toho všimli. Eva se asi ve svých čtrnácti letech rozhodla, stejně jako spousta jejích vrstevnic, že zhubne. Nikdy nadváhu neměla, i přesto ale slýchávala od rodiny poznámky ke svému tělu. Plynuly týdny, ke zdravému jídelníčku přibylo cvičení. Zakazovala si čím dál více potravin, začala jídlo vyplivovat. „Když jsem žvýkala první sousto, došlo mi, že po tom jídle vlastně netoužím a vyplivla jsem jej do koše,“ popisuje Eva své nejstarší vzpomínky. „Tehdy jsem se tím ještě rodičům chlubila, jakou mám vůli a plivu sladkosti. Oni mě za to obdivovali.“
Později si ale okolí začalo všímat, že je Eva unavená a vyhýbá se jídlu. Brzy tak přišla první návštěva psychiatra, kam ji dotlačili rodiče. „Doktorka mi řekla, že mám normální váhu, že jím dost a maminka přehání. To mě ještě více nastartovalo, protože jsem podvědomě všem chtěla ukázat, že to dokážu.“ Eva dále hubla, až se dostala do podváhy. Trpěla extrémní únavou, stranila se lidem, byla uzavřená a podrážděná. Díky svým „schopnostem“ ukrývat jídlo téměř nic nejedla. „Když mě rodiče u jídla hlídali, byla jsem strašně nervózní a agresivní,“ popisuje každodenní stres. „Většinou to stejně skončilo hádkou," dodává. Mentální anorexie ji změnila. Způsobila odcizení od rodičů, především od matky, ale i od sourozenců a přátel.
Během několika následujících let se její stav nelepšil. Naopak, mladá dívka, která by si měla tuto životní etapu užívat a především prožívat naplno, pomalu chřadla tělem i duší. Ubývaly kilogramy, vlasy, energie, schopnost soustředit se. Na těle se jí objevilo jemné ochlupení – tzv. lanugo, které mívají i novorozenci. Neměla už téměř žádný podkožní tuk. Její pokožka vypadala na první pohled nezdravě, měla šedobílé zbarvení. Ruce a nohy byly bez života, studené jako led. Žebra byste jí mohli bez problémů všechna spočítat. Stejně tak obratle. Vlasy jí vypadávaly po trsech, nehty se lámaly. Ona to ale neviděla. „Cítila jsem se tak tlustá. Nesnášela jsem sebe, své tělo, každou jeho část. Postupně jsem začala nenávidět i svoji osobnost.“
V posledním ročníku střední školy byl její stav natolik vážný, že si jej uvědomovala i ona sama a rozhodla se podstoupit několikatýdenní pobyt v léčebném zařízení pro poruchy příjmu potravy. „Hned druhý den jsem na oddělení zkolabovala, takže se rozhodli převézt mě na jednotku intenzivní péče pro poruchy příjmu potravy,“ vzpomíná Eva. „To, co následovalo pak, je jeden z mých nejhorších zážitků.“ Na JIP jí zavedli sondu do žaludku a několik infúzí. Byla dvacet čtyři hodiny denně připoutaná na lůžko. Potřebu mohla vykonávat pouze do nádoby vedle postele. K sondě, která jí do těla po celý den i noc vpravovala výživu v hodnotě několika tisíců kilojoulů, musela také přijímat pevnou stravu. „Byla to muka. Celý den můžete jen ležet v posteli. Malou místnost bez televize, počítače, telefonu, sdílíte ještě s jedním člověkem. Slyšíte jen pípání přístrojů a zdravotní sestry, které se rozčílí pokaždé, když je zavoláte. Do toho vám nosí nemocniční jídlo. Přibíráte klidně kilo za den. Ale o vaši psychiku se nikdo nestará.“
Po návratu domů se její stav dále zhoršoval. Eva hubnula, její deprese a úzkosti se prohlubovaly. Po úspěšně složené maturitní zkoušce na všeobecném gymnáziu se jí také podařilo dostat na vysněný obor vysoké školy. „Rodiče mě přesvědčovali o tom, že vysokou nezvládnu. A měli pravdu,“ přiznává zpětně Eva. Tehdy vážila pouhých dvacet pět kilogramů. Nebyla schopná ovládat nohy, takže chodila o berlích. Studium po čtrnácti dnech vzdala.
„Na tu noc, kdy začala nová, nečekaná etapa mého života, si pamatuji naprosto přesně. I když mám spoustu jiných věcí jako v mlze.“ Během pátečního odpoledne proběhla její pravidelná návštěva psychiatra. Tentokrát byla ale jiná – lékař si totiž pozval i její rodiče. „Maminka plakala, protože ji doktor přesvědčoval o tom, že umírám, že už svůj stav dlouho nezvládnu.“ Pár hodin poté už Eva čekala s rodiči na pohotovosti. Měla extrémně oteklé nohy, zavodněné tělo, ztrácela cit v končetinách. To byl ten večer, kdy začal její koloběh po nemocničních odděleních. Její léčba.
„První měsíc v nemocnici si mě lékaři předávali z jednoho oddělení na druhé. Věděla jsem, proč to dělají. A asi jsem se jim ani nedivila. Nechtěli totiž, abych umřela zrovna u nich.“ Putovala po různých interních jednotkách, přes jednotku intenzivní péče a metabolickou jednotku, až se nakonec konzilium rozhodlo, že ji přesunou na kliniku psychiatrie.
„Tím začal můj druhý měsíc v nemocnici. Plakala jsem, vysíleně ležela na posteli a prosila rodiče, aby si mě už vzali domů,“ vzpomíná se slzami v očích. „Poprvé v životě jsem viděla svého otce brečet.“ V rodičích se tehdy pral jejich vztah k milované dceři se strachem o ni. Viděli, jak je v nemocnici nešťastná, ale zároveň už po těch letech utrpění věděli, že sama se vyléčit nedokáže.
Nemocniční chodba psychiatrického oddělení. Křehká dívka sedí bezvládně v křesle. Několik desítek minut se o ni nikdo nezajímá, pouze lidé, kteří přišli k lékaři, si na ni ukazují a neskrývají zděšené výrazy. Sestra jí na kolena naskládá její osobní věci a nechává ji dále čekat. Asi po hodině někdo popadne kolečkové křeslo a veze Evu na pokoj. Malá místnost skrývá dvě postele. Jedna z nich je od stropu až k matraci obehnaná sítí. V rohu místnosti kamera. Pod ní jedna stará dřevěná židle. Naproti ní stojí plastová židle s vyřezaným otvorem, pod kterou se nachází kyblík. Jak se později nemocná dívka dozvídá, jedná se o toaletu. Za dva dny je z této „vězeňské cely“ venku a dostává se na běžný pokoj.
Celý další měsíc tráví Eva na psychiatrické klinice. Během pobytu se u ní vystřídá několik různých spolubydlících. Od důchodkyně závislé na lécích na uklidnění, přes alkoholika ve středním věku a chlapce závislého na pervitinu, až po paní, která je závislá na alkoholu a propadla anorexii. „Hned na začátku pobytu se ve mně něco změnilo. Najednou jsem konečně po těch letech toužila být zdravá. Už jsem nemohla dál. Nebyl to život,“ říká Eva. Začala pomalu jíst, což pro ni bylo psychicky velice náročné. Během měsíce se dostala na váhu třicet kilogramů. Pořád extrémně hubená byla propuštěna domů. Zde úspěšně pokračovala v léčbě.
Po roce léčby se Eva vrátila na vysokou školu, aby začala tam, kde skončila. Ráno už nevstává vyčerpaná, s černými myšlenkami a obavami, co přinese další den. „Každý občas zažije den blbec. Už ale nezažívám ‚život blbec‘,“ říká s úsměvem Eva. A právě úsměv je to, co se jí po mnoha letech opět vrátilo. Radost, pocit štěstí, energie, touha po společnosti a zážitcích.
