Radka Krčová Celé album otvírá píseň Hey Angel. Svou melodií silně připomíná Millenium Robbieho Williamse a i zbytek alba se nese v duchu novodobých Take That. Díky odchodu Malika dostali možnost zazářit i Louis Tomlinson a Niall Horan, kteří na minulých albech zpívali spíše lehčí části písní. Zvláště Tomlinson ukazuje, co v něm je, například v nahravkách End of the Day a Love You Goodbye, jíž je spoluautorem. Horan zase dokazuje svou všestrannost v provokativní Temporary Fix, která zní, jako by vzešla z dílny amerických Neon Trees.
Hudebního vlivu světově známých skupin si můžeme všimnout i u ostatních písní alba. Ať už jde o pohodovku What a Feeling, která připomíná hit minulých let Walking On A Dream, nebo o chytlavý song Olivia. Za tu by se nemuseli stydět ani Paul McCartney a spol. Jednou z nejlepších písní je však emotivní balada If I Could Fly, která pochází z pera Harryho Stylese. Ten dokazuje, že méně je někdy více. Jednoduchá melodie doprovázená pouze klavírem a houslemi graduje k poslední sloce, kde se dokonale doplňuje vyšší zastřený hlas Tomlinsona s hlubokým tenorem Stylese.
Samozřejmě celé album perfektní není. Například druhému singlu Perfect toho k dokonalosti paradoxně chybí docela dost. Zní jako kousek ze starších alb a kluci ho radši měli nechat schovaný v šuplíku. One Direction však i přesto ukázali, že je už nemůžeme spojovat jenom se „sladkým popíkem“ (ne, že by na něm bylo něco špatného). Na novém albu totiž poodhalují i svá vyspělejší já.
