Eliška Vrbová Zpíváte, věnujete se modelingu, děláte hostesku a studujete práva. Je vůbec něco, co neděláte?
Sport, ale snažím se to kompenzovat jízdou na kole (směje se). Mám takovou vánoční tradici, že o Štědrém dnu a na Silvestra vyrážím na kolo.
Co z toho všeho, co děláte, je pro vás osobně nejdůležitější?
Chci říct hudba, protože mě zpěv a hudba obecně baví nejvíc. Jenomže já mám život rozdělený na věci, co mě baví, a co dělat musím. V tom pro mě vždycky byla, je a bude na prvním místě škola. Já jsem totiž trochu skeptická ohledně toho, jak se u nás dá uživit hudbou, takže se hlavně soustředím na to studium.
Co vás na hudbě tolik baví?
Nejlepší je ten pocit, když stojíte na pódiu a vidíte, jak to ty lidi baví. Že se s vámi smějí, zpívají a tančí. Ta atmosféra, ten pocit, to se nedá získat žádným jiným způsobem než hudbou a koncerty.
Je něco, co modeling a zpěv spojuje?
Musíte se nějak tvářit (směje se). A měli byste přemýšlet, jak se tváříte. Jenže s tím já mám problém, ať už jde o molo nebo hudební pódium. Jakmile tam vstoupím na „stage“, stane se ze mě někdo jiný a neovládám, jak se tvářím či chovám. Celkově je to pro mě hodně propojené, protože se mi už stalo, že jsem na jedné akci vystupovala jako modelka i zpěvačka. Když totiž na poslední chvíli odpadla kapela, tak jsem je musela zastoupit já.
Když zrovna nevystupujete sama, jste členkou několika kapel a konkrétně s Druhou identitou jste nedávno natáčeli nový videoklip k písni Na horské dráze. Jaké to bylo?
Ten klip se skládá ze dvou částí. Je to taková hradecko-pražská fúze (směje se). Jedna část je zaměřená na to, jak naše kapela hraje v hradeckém klubu La Fabrique a druhá je zaměřená na baleťáky z pražské konzervatoře a odehrává se v obchodním centru Palladium v Praze. Natáčení bylo super, když jsme byli v tom obchodním domě, tak nás neustále zastavovali lidi a ptali se, o co jde a strhli jsme na sebe docela velikou pozornost, což kapelám jako je naše vždycky pomůže. Klip vyjde na youtube a teď máme v jednání hudební televizi Óčko. Náš kapelník Láďa na tom maká jako blázen!
Mimo to chystáte i nové CD, co na něm bude?
Nové a první (směje se). Konečně po pěti letech vydáme svou prvotinu. Album se bude jmenovat „Co nezažiju“ a bude na něm klasicky jedenáct nebo dvanáct našich vlastních písniček, které jinak hrajeme na koncertech.
Kdo vám písničky skládá?
Láďa, Láďa a jedině Láďa! Náš kapelník má na svědomí skoro všechno, co hrajeme. Vždycky přijde s nějakým návrhem na zkoušku a my mu říkáme svoje námitky. Takže se na tom trochu podílíme všichni. Už to ale není tak, že by musel dělat úplně všechno. Třeba u našich posledních dvou písniček, Poslouchej a Zabalený bonbon, je už můj text. Hudba ale pořád stojí na Láďovi.
Nechá si do toho mluvit?
Už ano (směje se). Když jsme kapelu založili, byli jsme kromě Ládi všichni takoví hudební „zobáci“. Bylo jasné, že potřebujeme někoho, kdo nás potáhne. Dnes už máme ale hudební zkušenosti všichni, takže se můžeme na tvorbě svou trochou podílet všichni.
Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z koncertní kariéry?
Vždycky hrozně ráda vzpomínám, když jsme s mojí druhou kapelou Electrophonix hráli na hradeckém „divadelňáku“. To byl koncert, který na první pohled působil skromně. Nebyli jsme součástí oficiálního programu, jen jsme dostali nabídku od jedné kavárny na Tomkově ulici, jestli nechceme hrát na ulici před jejich podnikem. Šli jsme do toho s tím, že za koncert nic nemáme, nebylo jasné, jestli vůbec někdo přijde a navíc začalo dost silně pršet. Takže naše aparatura a nástroje musely být improvizovaně zastřešeny, vůbec to dost vypadalo jako takový punkový koncert. Ale i přes to všechno přišla spousta posluchačů, co s námi začali zpívat, lidé z okolí otevírali okna, aby si nás poslechli a přes všechny překážky vytvořili neuvěřitelnou atmosféru, na kterou nemůžu zapomenout.
Pamatujete si naopak něco, co byste si radši pamatovat nechtěla?
Můj nejhorší hudební zážitek byl asi koncert v jednom pražském rockovém klubu. To mi bylo kolem čtrnácti a naše tehdejší kapela hrála hlavně takový pop-rock, takže se tam vyloženě nehodila. Posluchači to nějakým způsobem vydrželi skoro do konce, ale když měla přijít poslední písnička, začali na nás sprostě křičet, ať už vypadneme, a tak podobně. Ale poslat malou čtrnáctiletou holku do míst, která není vhodné před desátou hodinou říkat, je docela síla.
Máte nějaký hudební vzor?
Já nemám vyloženě jednu bohyni, kterou bych chtěla být. Mám to rozdělené na image, pohyb a hlas. Jako image model je pro mě zpěvačka Lorde, její kudrnaté kadeře mě vždycky dostanou. Kvůli pohybu obdivuji Hayley Williams z Paramore. Na ní je vidět, že si to na podiu užívá a to lidí baví. Hlasově jsou pro mě bohyně zpěvačky jako Beyoncé, Amy Winehouse nebo třeba Edith Piaf. Ale pokud bych si měla vybrat jednu vlastnost, kterou bych mohla mít dokonalou, tak by to byl určitě rozsah.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Dostudovat, zamilovat se a psát hudbu. Jenomže se bojím, že na to nemám to správné střevo.
