Barbora Čandová
Jak se ti pracuje v Neviditelné Olomouci? Jací lidé k vám přicházejí?
Strašně mě to baví, protože u každé skupinky návštěvníků můžu být někým jiným - učitelkou, kamarádkou, tetou, divadelním hercem. Člověk tam blbne a dělá různé koniny, lidi to baví a mě baví, že je to baví a že do toho můžu dát sebe samu. Často se stane, že se tam lidi rozbrečí, pustí nějaké slovo, protože ta tma je pohltí a pustí jejich emoce.
Jindy mi tam přišla holčička, která byla mentálně postižená a řekla, že se bojí, takže se mi pověsila na záda a celou cestu jsme spolu takhle absolvovali. Na všechno sahala a byla úplně božská.
Nedávno tam přišla paní, o které jsem se dozvěděla, že dělá dětskou psychologii, ale svoje dítě bych k ní nikdy v životě nedala, sama by potřebovala pomoc.
Spolu s nevidovým manželem vychováváte syna. Jak jsi jej učila barvy a jak vlastně vnímáš barvy ty?
Barvy vnímám podle struktury, vůní. Mám moc ráda modrou barvu, protože je jako ocel, která je příjemná na dotek a taky chutná jako švestky, které mám také ráda. Obdobné je to se žlutou, zelenou, růžovou barvou, ovšem s hnědou barvou je to trochu specifičtější.
Vašíka jsem učila barvy podle jedné hry na počítači, která hlásila jednotlivé barvy nahlas. Taky podle víček s PET lahví jsme se učili.
Setkala ses někdy s lidmi, kteří nesouhlasí s tím, aby nevidomí lidé vychovávali děti?
Ano. Pak doktor, který nás učil na pedagogické fakultě, řekl, že vůbec nechápe, jak takoví lidé mohou mít děti. Podle něj se z takových dětí stanou jen otroci svých rodičů. Litovala jsem toho, že on má vůbec nějaké děti, ale později jsem se dozvěděla, že žádné nemá a nikdy neměl. Takové názory člověka rozhodí, ale musí se s tím smířit a poprat. O lidech, kteří nás odsuzují za to, že vychováváme děti, si myslím hodně málo. Pro mě za mě, ať jdou do háje zeleného! Někdo má zkrátka maminku, která nevidí, někdo má maminkou, která pije a nestará se o děti, někdo má dvě maminky, někdo zase dva tatínky a někdo zase nemá vůbec žádné rodiče a bydlí v dětském domově.
Vystudovala jsi pedagogiku a sociální práci, v praxi však není možné se uplatnit. Jaké zaměstnání bys ještě chtěla zkusit?
Chtěla bych pracovat s vodícími psy, cvičit je a starat se o ně.
Taky bych ráda pracovala v dětském domově a starala se o děti. Pokoušela jsem se o to, ale celé snažení ztroskotalo na tom, že nemám řidičák. Ale rozhodně bych nemohla pracovat u probační nebo mediační služby nebo třeba v K centrech, protože i když jsem se sama dostala na dno, nikdy jsem žádnou drogu nepotřebovala. Radši budu pracovat s mentálně postiženými dětmi, které mě mají rády, a berou mě takovou, jaká jsem, a které dokážou tu lásku a důvěru dát najevo, než s lidmi, kteří o pomoc možná ani nestojí.
Mám taky spoustu vysněných povolání, které jsou v mém případě ale trochu nereálné. Ráda bych doprovázela maminky k porodům a psychicky je na to připravovala, ale jet za pacientkou v noci někde 30 kilometrů je prostě nemyslitelné.
V dětství mě moc mrzelo, když jsem pochopila, že veterinářka ani dětská doktorka ze mě asi nikdy nebude.
Zdávají se ti v noci sny? Jaké jsou?
Zdávají. A většinou jsou inspirované tím, co si přes den osahám. Často se mi zdají sny, ve kterých mě někdo pronásleduje, já cítím, jak smrdí, vím, že je blízko, ale nevidím ho.
Když jsem ještě bydlela v Ústí nad Labem, pravidelně se mi zdával sen o tom, že náš byt chtěl někdo vykrást, přestože jsem zamknula.
V jedno období jsem mívala i sen, ve kterém se mi zdálo, že jedu vlakem do Chebu a že ten vlak vykolejí a že chodím mezi mrtvými lidmi. Později mi můj kamarád řekl, že na této trase je jen jeden dispečer a že se tam jednou stala nehoda.
Co vlastně vidíš? Lze to označit jako černo, tma?
Ne. Když na nic nesahám, tak vidím jen vzduch a prostor. Pokud teď začnu hledat sušenku, tak budu chvíli vidět jen vzduch, ale až se jí dotknu, tak už ji vidím a vím, že je tam.
Vnímáš tedy alespoň intenzitu světla?
Ne, vůbec ne.
Ráda a často cestuješ. Stává se ti občas, že se ztratíš? Jak vlastně poznáš, že ses ztratila?
Jednou jsem se ztratila, když jsem jela odpoledne ke kamarádce. Syn Vašíček měl dva a půl roku. Byla zima a začalo hustě sněžit, a tak vlaky nabraly zpoždění. Vystoupili jsme v Ústí nad Labem, jeden pán se nás zeptal na cestu, pak zmizel a my jsme sami nevěděli, jak přijít k benzínce, u které jsme se s kamarádkou měli sejít. Všechno bylo pod sněhem, tudíž jsem neviděla chodníky, neměla jsem ponětí, jestli jdu po silnici nebo ne, nikde jsem neslyšela jediného člověka nebo auta. Ani vodící pes si nevěděl rady. Slyšela jsem jen to hnusné ticho, při kterém jen padají vločky na zem. Váša se mi na zádech začal klepat zimou. Řekla jsem mu, že to musíme vydržet a musíme pořád jít.
Nakonec jsem zavolala té kamarádce. Zeptala se mě, co slyším. Odpověděla jsem, že slyším továrnu. Nakonec jsem zjistila, že stojíme u továrny na prskavky, což bylo kousek od jejího domu, a tak nám přišla naproti. Nemít se koho zeptat a slyšet jen to ticho, bylo opravdu hnusné.
Jakou vůni máš nejradši?
Asi vůni miminek. Vůni jara a vůni života.
