Barbora Hrabalová Je to vždy stejné. Jakmile zaslechnu spojení "Nobelova cena", okamžitě mi v mysli zazáří jedno jediné jméno. Není to jméno Alfreda Nobela, po kterém je cena pojmenována. Není to Jaroslav Seifert ani Matka Tereza. Nemyslím na Baracka Obamu ani na čínského disidenta Liou Siao-po. Přestože právě tato jména jsou s cenou často spojována, nikdy mi nepřijdou na mysl jako první. Jejich místo totiž zabírá jeden starý muž. Člověk, o jehož úžasných činech svět dlouhá léta neměl ani tušení. Nicholas Winton.
Poprvé jsem o něm slyšela na gymnáziu, kde jsme povinně absolvovali návštěvu místního kina a s pramalým nadšením usedli ke sledování dokumentu Síla lidskosti - Nicholas Winton. Málokdo o něm slyšel a nikomu se nechtělo koukat na dokumenty. Ale příběh statečného muže, který sám zorganizoval záchranu více než 660 dětí převážně židovského původu ještě předtím, než byly tyto transporty zastaveny a možnost útěku byla mizivá, nás dojal. A donutil přemýšlet. O to víc, že sám Winton (tehdy ještě ne sir) se o obrovském dobru, které vykonal, nikomu nezmínil. Nechlubil se, že mu stovky rodin vděčí za život svých dětí.
To všechno jsou známá, veřejně dostupná fakta. Příběh hrdinství, který dojímá, ale není osobní. Jenže pro mě se osobním stal v momentě, kdy jsem se tváří v tvář setkala s takzvanými Wintonovými dětmi.
Bylo to v roce 2009 na konci léta u příležitosti slavnostního předávání cen projektu Winton train v Národním muzeu. Co na první pohled vypadalo jako zcela obyčejná soutěž v literárních, filmových a jiných dílkách, se nakonec změnilo v silný zážitek při zjištění, že vedle sedící postarší dáma není jen tak někdo. Byla jedním z dětí, které v roce 1939 opustily vlast v transportech mířících do Anglie. A přede mnou seděli další. I za mnou. Došlo mi, že jsem ve výjimečné společnosti. To už kolem putovaly fotografie a Wintonovy děti se mezi sebou vítaly jako opravdová rodina. Přestože je nepojilo žádné pokrevní pouto. Spojoval je jeden muž, jehož odvážný krok jim dovolil přežít válku. Právě v tu chvíli mi došla ta holá skutečnost. Wintonovo hrdinství je pro svět pouze myšlenka, idea správného chování a lidskosti. Ale pro tyto lidi je to realita jejich životů. V příběhu je bereme pouze jako postavy, které měly štěstí, o jakém se jiným ani nesnilo. Ale oni jsou skuteční. Žijí a jsou vděční jednomu člověku. Siru Nicholasi Wintonovi.
A tak jsem se na pár hodin stala součástí reality, které se skrývá pod příběhem Síly lidskosti. Od té doby jsem přemýšlela, jak se vůbec může někdo odvděčit tomu skromnému staříkovi, který jako hrdina rozhodně nevypadá. Co může být dostatečnou odměnou za 669 životů? Nobelova cena? Ne, ani to není dost. Ale je to aspoň něco.
Proto doufám, že po letech, kdy byl oceněn Barack Obama za svůj roční přínos míru v pozici prezidenta USA a ostatní, dojde i na Nicholase Wintona, nenápadného zachránce dětí a představitele čiré lidskosti. Pevně v to věřím.
