Jan Lejsek Dnes ráno jsem měl chvilku čas, proto jsem se rozhodl nasnídat se na jednom klidném plácku nedaleko nádraží. V klidu jsem jedl a po chvilce se zpoza rohu vynořily dvě mladé ženy. Jedna venčila rotvajlera a druhá německého ovčáka. Přišly na volné prostranství asi padesát metrů přede mě a hádejte co je nenapadlo? Přímo tam, mezi paneláky, pustily své mazlíčky z vodítek (náhubky také neměli). Oba hafani po sobě začali rozdováděně skákat, štěkali, vrčeli a šli si po krku.
Dámy z dálky, s cigaretami v rukou a pohodou v očích sledovaly, jak si jejich čtyřnozí mazlíčci hrají kousek ode mě. Já mezitím trochu zrychlil v jídle a představoval jsem si, jak srdnatě bych si asi počínal, kdyby se některému z pejsků začala líbit moje kuřecí šunka speciál. Byl jsem v tom sám. Kdyby jeden z nich z nějakého důvodu zaútočil, byl by u mě asi desetkrát rychleji než jeho paní.
Čím více se vzdálenost mezi mnou a psy zmenšovala, tím neklidnější jsem byl, a tím nepříjemnější pohledy jsem věnoval jejich majitelkám. Jedna z nich si toho konečně všimla, otráveně něco řekla své společnici a obě začaly psy volat. Jmenovali se Sonny a Ben, a paničky jim byly úplně ukradené. Nakonec přiběhly ženy k psům. Rotvajler dostal vodítkem po hřbetě, ovčák jenom vynadáno a oba byli znovu uvázáni. Potom celá „smečka“ beze slova odešla.
A já jsem si vybavil všechny ty útoky, které se odehrály jen díky přirozenosti některých psů a nedbalosti jejich majitelů. Případy zraněných nebo dokonce usmrcených lidí, často dětí. Včera ve stejnou dobu tudy procházela školka.
Netvrdím, že by byli zrovna tito dva psi schopni zaútočit, ale kdo mi může zaručit že ne? Pejskaři se v takových situacích obvykle hájí tvrzením, jak jsou jejich psi vycvičeni nebo jak přátelskou povahu mají. Jenomže jak poznat zodpovědného majitele od člověka, který absolutně neví o čem mluví?
Když jde proti mně člověk se psem bez vodítka, nedůvěra ve mně vzniká hned ze dvou důvodů. Zaprvé neznám majitele psa. Nemám tušení, jak je ten člověk zkušený, jak dalece může znát povahu psa, ani jestli by byl v případě útoku schopný zpacifikovat ho. Nevím dokonce, jestli je pes vůbec jeho nebo ho jenom venčí kamarádovi. Zadruhé nerozumím psům natolik abych věděl, že v nich nějaké mé chování nebo jen má přítomnost nespustí agresivní reakci.
Vůbec nechci velkým psům upírat pohyb, který ze své přirozenosti potřebují. Otázka je, zda potom ale taková zvířata patří do města, kde se mohou pohybovat buďto volně na malých prostranstvích soukromých pozemků, případně na cvičištích, nebo na veřejných místech, ale omezeni vodítky.
Jedno je jisté. Případů lidí napadených psy bude přibývat tak dlouho, dokud si budou pejskaři myslet, že problému rozumí ze všech nejlíp a kašlat na zákon.
