Josefína Dušková Při každodenním projíždění novinek a článků jsem se dočetla, že se pohřešuje skautský vedoucí ze Zábřehu. Jeho jméno je Slavomír Václavský, je mu okolo šedesáti a nikdo ho neviděl od pátku 22. dubna. Podle policií poskytnuté fotky vypadá ten pán docela jako sympaťák a trocha pátrání v (poměrně nehlubokých) hlubinách internetu mi prozradila, že kromě skautingu se pan Václavský věnuje také woodcraftu, tedy myšlenkovému odkazu amerických indiánů, nebo že se aktivně zapojuje do politického dění ve své obci.
Tohle mé malé pátrání mi připomnělo podobný příběh jiného skautského vedoucího, který nám vyprávěl instruktor na jedné vzdělávací akci. Nepamatuji si už jména ani místo, odkud vypravěč pocházel, ale příběh si pamatuji velmi dobře. Začalo to tak, že onen starší vedoucí, velmi oblíbený a aktivní, měl našemu instruktorovi jedno pondělní odpoledne dovézt nějaké materiály, snad na rekonstrukci skautské klubovny. Vedoucí ale nebyl na telefonu k zastižení a po dalším telefonátu se ukázalo, že ani v práci ten den nebyl. Náš instruktor začal mít o onoho vedoucího trochu strach, obvolal několik dalších vedoucích, kteří by o něm mohli mít zprávy, ale nic. Stejně jako v tomto aktuálním případě ho nikdo neviděl už od minulého pátku.
Stejně jako v aktuálním případě byla kontaktována policie a vyhlášeno pátrání, ale to teď už skupince zainteresovaných vedoucích nestačilo. Po několika dalších peripetiích a slepých uličkách celá záchranná akce vyvrcholila tím, že se skupinka v úterý večer v podstatě vloupala k onomu staršímu vedoucímu do bytu, kde ho našli zmateného a dezorientovaného. Po urychleném převozu do nemocnice se ukázalo, že onen vedoucí utrpěl cévní mozkovou příhodu, lidově mrtvici, a kdyby ho náš instruktor s ostatními nenašli, nemusel by vůbec přežít. Kdyby nebyli v potřebnou chvíli dostatečně rozhodní, nebo kdyby se nechali uchlácholit falešnou nadějí, že se mu přece nemůže nic stát, onen vedoucí už by se s nimi víckrát k táboráku neposadil.
Určitě není nijak podivuhodné, že se mi tento příběh ve spojitosti v aktuálním pátráním vybavil. Je to téměř stejná situace, a kdo ví, třeba ke šťastnému nalezení pana Václavského taky stačí takhle málo. Jenom doufám, že stejně jako tehdy se v jeho okolí najde někdo, kdo má tu vůli hledat a bojovat tak dlouho, dokud se něčeho nedopátrá. Obzvlášť ve skautském prostředí by přece nemělo být nijak vzácné, že zájem o druhé lidi nás donutí nespokojit se s možná, možná bude v pořádku. Anebo ne? Vážně doufám, že tenhle příběh bude mít šťastný konec.
