Sára Kolomazníková 
Dospělé děti
Školky neexistují, takže tříleté děti chodí rovnou do školy. A když říkám chodí, tak myslím opravdu chodí. I několik desítek kilometrů, hodně brzo ráno. Potom sedí v lavicích, většinou mají ještě čepice na hlavě, protože je pouhých 30 stupňů ve stínu, a opakují one two three four nebo A B C D, dokud se z toho definitivně nezblázní. Zvonek nemají, hodinu končí opravdu učitel tak, jak nám vždycky říkali ve škole a my jsme se tomu hrozně smáli. Na oběd dostanou fazole, občas vyjdou ven na dvůr, aby se naučili nějakou písničku nebo tanec, a pozdě večer se vrací domů. Zase pěšky. Zase hodně daleko. Kdykoli mezi pátou a osmou hodinou večerní můžete spatřit skupinu „tříleťáků” pochodující vedle silnice.
Vás učitelé ve škole nebijí?
Středoškoláci v Keni vedou každodenní zápas s časem, protože jim škola začíná už kolem sedmé ráno a před tím ještě musí stihnout nakrmit všechna zvířata a své sourozence. Někteří z nich bydlí ve škole, díky čemuž jim určité povinnosti odpadají. Starají se pouze o to, aby měli uklizeno a při fotbale si roztrhali co nejméně oblečení. Případně dohlížejí na své mladší kamarády, kteří nejsou ve školním světě ještě tak zběhlí. Každému je přiděleno jedno patro postele a box na věci, takže „intr" působí více jako kasárny, než pokoj pro děti.
Na keňských středních školách mě nejvíce fascinuje, že ve většině případů se ve třídě nevyskytuje učitel, ale přesto tam panuje naprosté ticho a všichni dělají svou práci. Oni totiž ve škole nejsou proto, aby si napsali zápisy, které se budou učit doma, ale proto, aby se to naučili rovnou ve škole. Navíc nikdo z nich nechce skončit jen se střední školou, takže dělají vše proto, aby u závěrečných zkoušek měli co nejlepší výsledky a mohli dostat stipendium na vysokou školu.
Byli hodně překvapení, když jsem jim řekla, že my dostáváme domácí úkoly a učíme se doma. A ještě víc, že nás učitelé nesmí bít. Prý je Česko hodně divná země.
