Vít Guldán 
Co vás prvně přitáhlo ke sportovní psychologii a co vás k ní stále váže?
To je pro mě jednoduchá otázka. Miluji sport. Vždy mě fascinovalo, proč někdy tým podá skvělý výkon a jindy úplně ztroskotá. Zajímalo mě, jaké psychologické faktory rozhodují zápasy — sebevědomí, tlak, očekávání, momentální nastavení mysli. V nadcházející kvalifikaci na MS ve fotbale se střetnou Češi se Severním Irskem. Favoritem bude Česko, ale pokud do zápasu vstoupí s přehnaným sebevědomím, může to průběh výrazně ovlivnit. A právě takové situace já studuji. Časem mi došlo, panebože, za tohle si mohu nechat platit. Mám tu perfektní práci na světě.
Byl ve vaší kariéře konkrétní sportovec nebo moment, který vás utvrdil v tom, že jste si vybral ten správný obor?
Ano, jako mnoho sportovních psychologů jsem vyrůstal hraním sportů. U mě to bylo rugby. Když jsem odešel na magisterské studium psychologie do Kanady, bylo mi 23 let a na univerzitní sport jsem byl už starý. Takže jsem přešel k trénování, a pomalu jsem začal zjišťovat, že velká část toho, jak hráči hrají a jak týmy fungují, je psychologická. Od té doby jsem se začal soustředit na sportovní psychologii a výzkumy v této oblasti.
Myslíte si, že vám sportovci důvěřují více, protože jste byl v minulosti jedním z nich?
Asi ano, ale také proto, že jsem se vypracoval na úroveň, na které jsem dnes. Představte si, že jako Ir jsem odešel do Kanady, do země, která je v hokeji nejlepší, ve které byl vytvořen, a začal jim mluvit do jejich národního sportu. Začátky nebyly lehké. Nejdřív jsem pracoval s malými týmy zadarmo, jezdil jsem 18 hodin autobusem, jen abych se dostal na zápas. Ale právě tyto momenty mě nejvíce posunuly. Dnes pracuji s Montreal Canadiens, s nejlepším týmem na světě a hráči mi věří, jelikož vědí, že jsem si prošel něčím podobným jako oni.
Jste Kanadaň, ale vyrůstal jste v Severním Irsku. Cítíte se dnes více jako Ir, Kanaďan, nebo kousek od obou?
To je skvělá otázka. Severní Irsko jsem opustil až ve svých dvaceti třech letech, plánoval jsem dva roky studovat v Kanadě a poté se vrátit zpět domů, ke své rodině. Kanada mě ale uchvátila, je to nejlepší země na světě! Kanaďané mě vzali mezi sebe, moje žena je Kanaďanka, moje děti jsou Kanaďané a pracuji s kanadskými týmy. Pro Severní Irsko budu mít vždy slabost, pravdou ale je, že v Kanadě žiji dvakrát déle než jsem žil v Severním Irsku, a proto se tam cítím více doma.
V dnešní době spolupracujete s týmy z NHL, AHL, Švýcarské hokejové ligy, Extraligy a také s nespočtem národních týmů. Existuje společná vlastnost, kterou mají všichni vaši sportovci?
Ano. Pokora, orientace na proces nebo mentální vyspělost jsou vlastnosti, bez kterých se na té nejvyšší úrovni neobejdete. Ale bez tréninku to samozřejmě nejde. Ti nejlepší věří, že zlepšení příchází ve chvíli, kdy dělají to, co je potřeba dělat, ne to, co dělat chtějí. Kvalitní trénink, příprava, přijetí odpovědnosti za své činy a ostatní vlastnosti jsou základ, které jsou pro každého vysoce výkonného sportovce klíčové.
Jak řešíte konflikt v týmovém prostředí, jakou roli hrajete a jaký přístup volíte?
To je zajímavá otázka a rozhodně ne jednoduchá. Vždy záleží na konkrétní situaci. Vezměme si například kanadský hokejový nároďák: blíží se olympiáda v Miláně, já hraju za Montreal, ty za Toronto. Týden před olympiádou se střetneme v lize, shodíme rukavice a začneme se mydlit. Dojde ke konfliktu i v příštím týdnu? Já silně doufám, že ne! Jedeme reprezentovat naši zemi a pokud nejsme schopni dát osobní emoce stranou, máme problém.
Spoustě konfliktů lze předejít, když si tým od začátku jasně vymezí svůj společný cíl. A často se taky konflikty samy rozplynou, když hráči pochopí, co je skutečně důležité. Samozřejmě, pokud jsem výkonnostní sportovec a zároveň hraju v amatérské lize, je možné, že jsem na špatném místě.
I ve své přednášce jste říkal, že vaší prací je zajistit, aby vaše týmy daly více golů, než týmy soupeřů. Konkrétně se soustředíte na šest palců mezi hráčovýma ušima. Co tato metafora znamená?
Jinými slovy, hráč má hokejku za tři sta dolarů, brusle za tisíc, je vysekaný, připravený a jde na nájezd. Je game seven, skóre 1:1, před ním jen brankář — a on si v hlavě řekne: „Já to nedám.“ Co myslíš, že se stane? Samozřejmě to nedá. Přitom jeho vybavení stojí tisíce, tělo má perfektní. Takže co je ta nejdůležitější část hokejové výbavy? Těch šest palců mezi vašima ušima — vaše mysl.
