Dominik Budař 
Už je tomu několik týdnů, co se ministr vnitra Vít Rakušan se svým videem s fotbalově-politickým zákulisím rozhodl pořádat debaty v krajích, kde neuspěl, a strana ANO v čele s Andrejem Babišem naopak skórovala. Nicméně ve videu zazněla i poznámka směřovaná na premiéra Petru Fialu a od koaličních stran si proto předseda strany STAN odnesl kritiku.
Karviná byla pro Rakušana premiérou Debat bez Cenzury a po zhlédnutí několika střípků z živého vysílání jsem se rozhodl zažít vše na vlastní kůži. Do přerovského klubu Teplo jsem dorazil hodinu před začátkem, abych si zajistil místo s dobrým výhledem. Sál se postupně plnil a patnáct minut před zahájením si už pomalu neměli lidé kam sednout.
S příchodem ministra vnitra mezi první řadu stolů se ozval potlesk, zejména ze strany podporovatelů. Při úvodu se už zvedaly ruce, zájem o položení otázek byl obrovský. Při druhé otázce byla slyšet i protější strana publika, která Rakušanovi spíše oponuje. Od této chvíle se objevily první náznaky střetu dvou světů: pro a protivládní. Z mnoha vyřčených vět se začali jednotlivci hádat a předkládat své argumenty. Nicméně při podnětu: „Pokud máme 15 ministerstev, a 14 krajů, tak to není legitimní, jestli o tom nevíte,“ smích málem přehlušil sílu mikrofonu a reproduktorů. „Zpátky do školy!“ zaznělo z řad v sále. Otázek bylo mnoho, pokřiků taktéž, tak jako na každé debatě. Mnohokrát se ani nedodržovaly základy takové debaty, nicméně po chaotickém začátku se vše postupně uklidňovalo a už bylo dokonce i rozumět, co ministr říká.
V síni se objevovaly transparenty jako například: „Chceš migraci? Vol STAN!“ nebo „Rakušan se migrantů bojí, nebo štítí? Domů je nechce, Ukrajinky ano, není to rasismus?“ Na konci se Rakušan vyjádřil a zeptal se trochu ironicky pána držícího tyto nápisy, zda nechce klíčenku, na což dotyčný odmítl. „Dobře, tak já ji pak hodím do davu,“ dodal ministr vnitra.
Rakušan působil klidně, žádná z otázek ho nerozhodila, připraven byl dobře. Některé odpovědi byly však trochu zdlouhavé a bylo mnohdy obtížné mu věnovat veškerou pozornost. „Jste zaplacený!“ křičela paní stojící ne více než dva metry ode mě. „Ale my nejsme zaplacení, my jsme jen žurnalisti,“ odpověděl jí můj spolužák sedící vedle mě. „Aha, takže jste zaplacený žurnalistama!“ V tu chvíli jsem si začal uvědomovat, že jakékoli vyvracení, ať už dezinformací nebo lží, postrádá smysl, protože dotyčné o své pravdě stejně nikdo nedokáže přesvědčit.
Rakušan zakončil debatu a dal prostor jednotlivcům, kteří si s ním chtěli popovídat či udělat fotku, popřípadě položit otázku, protože se na ně během předávání mikrofonů nedostalo.
