Tomáš Poštulka Komiksový Thor, kterého Branagh natočil pro studio Marvel, jej etabloval jako komerčně zajímavého tvůrce. Nová adaptace špionážních knih s Jackem Ryanem se už setkala s rozporuplnějším přijetím. Nyní se rozhodl pokračovat v trendu nových zpracování klasických pohádkových námětů a přichází s příběhem Popelky.
Oproti moderním pohádkovým variacím, jako jsou například Sněhurka a lovec nebo Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic, se však Branagh ve svém filmu nepokouší o žádnou násilnou aktualizaci pohádkového příběhu. Jeho Popelka je klasická v tom nejlepším smyslu slova, pokud tedy divák očekává nějaké výrazné odchýlení třeba od Disneyho animovaného filmu, bude nutně zklamaný. Síla filmu tkví v jiných věcech než překvapivém scénáři, který by z pohádky vytvořil ambicióznější fantasy, tak jak to předvedla Angelina Jolie v Maleficient.
Popelka tedy zůstala klasickým příběhem nešťastné dívky, kterou trápí zlá macecha a dvě nevlastní sestry. Za pomoci své krásy a kouzel však okouzlí prince a už tu máme staré známé ztracené střevíčky a hledání tajemné dívky, která utekla z plesu. Proč lze tento tisíckrát provařený koncept jednoznačně doporučit, přestože na první pohled nenabízí vůbec nic nového?
Branaghovo uchopení jednoduše okouzluje právě svou archaičností a úctou, se kterou k Popelce přistupuje. Nejde však o pouhé odškrtávání povinných příběhových zastávek. Režisér nezapře svoji lásku k Shakespearovi, která se projevuje v teatrálních emocích, nádherných kostýmech i svěží chemii mezi ústředním párem, která připomene některé komedie z pera mistra anglické literatury. Ústřední hrdinka v podání nepříliš známé britské herečky Lily James si diváka dokáže podmanit nejen svou krásou a scény, ve kterých jsou pohromadě s princem (Richard Madden), jsou skutečně půvabné. Herecky si ale celý film krade pro sebe Cate Blanchett, která si roli vypočítavé macechy užila vrchovatě.
Technická stránka filmu je dalším Branaghovým velkým vítězstvím. Triky, včetně digitálních zvířat, organicky zapadají do příběhu, fantastické jsou kostýmy, které sympaticky podtrhují dobovou i zeměpisnou neukotvenost celého filmu. Některé působí jako z napoleonské doby, jiné odkazují k postmoderně 20. století. Celý film pak provází naprosto úchvatná hudba Patricka Doylea. Dotváří pohádkovou atmosféru, je dojemná i hravá, epická i komorní. Scéna plesu je i díky hudebnímu podkresu vrcholem filmu, přesně jak to má být.
Pokud si tedy ještě stále dokážete vychutnat klasickou pohádku, jen s moderním a stylovým zevnějškem, pokud vám nevadí minimální příběhová invence a naopak si užíváte hravou práci s klišé a diváckým očekáváním u jednotlivých scén, nebo prostě jen chcete vzít děti do kina na něco kvalitního, Popelkou rozhodně nic nepokazíte. Naopak můžete být překvapeni, jak moc by se vám ve výsledku mohla líbit.
Foto: http://filmserver.cz/clanek/9057/popelka-je-okouzlujici-i-v-druhem-traileru/
