Veronika Lošťáková 
Lidé se na tzv. svatojakubskou cestu vydávají z různých důvodů. Aby našli smysl života, vyrovnali se s těžkým obdobím, z náboženských důvodů, nebo - jako my - chtějí vyjít z komfortní zóny a dokázat si, že to zvládnou. Cestu jsme plánovaly asi čtyři měsíce dopředu, i přesto, že ubytování se na Camino de Santiago řeší doslova až za pochodu. Nejznámějších tras je zhruba 7, ale ve skutečnosti je jich mnohem více a jsou rozmístěny po celém světě. My se rozhodly pro trasu Portugués dlouhou přibližně 260 km.
Když jsme měly koupené letenky a první noc v Portu, vydaly jsme se vstříc dobrodružství. S úsměvem, batůžky plnými proteinových tyčinek a odhodláním zvládnout vše, co nám přijde do cesty. Hned první den jsme ušly 30 km, což bylo na začátek poměrně dost. Brzy přišly první krize, puchýře a myšlenky typu: „A co kdybychom trochu popojely autobusem?“ Další dny už jsme si ale na bolest zvykly a pokračovaly dál.
Na cestě jsme potkávaly spoustu zajímavých lidí s různými příběhy. Slečnu z Česka, která onemocněla rakovinou a na tuhle cestu se vydala, aby znovu našla smysl života. Babičku z Českých Budějovic, která ovdověla, a proto se i ona vydala najít samu sebe. Dále například slečnu z Bostonu nebo chlapce z Dublinu, oba hledající jejich smysl života. A pak jsme tam byly my - maturantky, které chtěly vystoupit z komfortní zóny, ujasnit si myšlenky a zjistit, co nás čeká dál.
Ubytování na Caminu se nazývá albergues a stojí zhruba osm eur na noc. Vše se kupuje až na místě, ve většině albergues totiž ubytování ani nejde zarezervovat předem. Většinou to jsou hostely, kde v jedné místnosti spí přibližně 20 lidí, někdy i mnohem víc. Jednou jsme se tak ocitly v ubytování, kde nás v jedné místnosti spalo asi 80. Všichni poutníci si nosí spacáky, které sice zaberou asi třetinu batohu, ale jsou nezbytné. Hostely totiž často nemají ani povlečení na postelích. Náš první větší problém nastal, když jsme dorazily do jediného albergue v okolí a zjistily jsme, že se tam před pár dny objevily štěnice. Bylo už pozdě jít dál, a tak jsme to riskly. Zabalily jsme se do spacáků a oblečení tak, že nám koukaly jen oči, a doufaly jsme, že ráno bude všechno v pořádku. Naštěstí jsme přežily. A to bez újmy. Určitě bych si ale dávala pozor na to, jak albuerge vypadá a jaké má recenze. Dvakrát jsme tak raději ušly pár kilometrů navíc, abychom se cítili více v bezpečí a čistotě.
Postupně jsme pochopily, že Camino je trochu jako soutěž - kdo přijde dřív, ten má ubytování jisté. Kdo přijde pozdě, musí hledat dál. Jednou jsme tak skončily v hostelu, kde jsme spaly na zemi v malé místnosti bez okna. K našemu překvapení jsme ale zrovna v tomhle albergue dostaly zdarma na večeři polévku a pečivo, všichni poutníci jsme seděli u stolu a povídali si o svých dosavadních zážitcích.
Den po dni nám ubývala energie, zásoby jídla i peníze na bankovním účtu. Naopak přibývaly puchýře a razítka v credencialu - poutnickém průkazu, do kterého jsme sbíraly razítka z každého dne cesty, aby nám na konci mohli vystavit poutnický diplom.
Po více než 270 km jsme konečně dorazily do cíle v Santiagu de Compostela. Po prvotní euforii ale přišel další problém - všechna ubytování byla plná. Nakonec jsme si našly Airbnb a po dvanácti dnech jsme si konečně odpočinuly v teplé posteli, s vypraným prádlem a televizí. Co víc si přát?
Zpětně hodnotím tuhle cestu jako velmi silnou a pozitivní zkušenost. Camino de Santiago nám ukázalo, že i když je cesta občas náročná, stojí za to ji dokončit. Právě ty nejtěžší momenty nás totiž ve výsledku posunou nejvíc a za pár let na ně budeme vzpomínat s úsměvem.
