David Hrubý 
Jaké byly vaše začátky, co se týče galerie, směřovala jste k tomu od dětství?
Vždycky jsem směřovala k výtvarnictví, ale nikdy jsem přímo netoužila prodávat umění a mít galerii. Jednou mě napadlo, že bych to mohla zkusit. Získala jsem skvělé prostory a začala jsem. Postupem času se to nakonec stalo mojí obživou. Sama jsem si zkoušela vyrábět sochy, keramiku, dokonce jsem si pořídila i keramickou dílnu. Můj manžel je geolog a neustále kvůli práci odjížděl na dlouhou dobu do zahraničí, a tak jsem se mohla naplno věnovat galerii. Měla jsem k tomu dobrou teoretickou průpravu, znala jsem techniky, měla jsem povědomí o dějinách umění a o podhoubí Olomoucké výtvarné scény. Otevřeli jsme těsně před rokem 2000, tenkrát jsem začala se vstupním kapitálem 30 tisíc, za který jsem nakoupila nábytek a pak už mi pomohli moji známí výtvarníci tím, že mi zapůjčili svá výtvarná díla.
Věnovali se umění i jiní členové vaší rodiny?
Moje babička byla olomoucká galeristka. Všichni výtvarníci spolupracovali s Dílem, což byla síť galerií po celé republice a spousta z nich s babičkou spolupracovala. Díky tomu jsem byla celý život těmito osobnostmi obklopena a dost ovlivněna. Kromě nich mě ovlivnila také maminka, měla výtvarný talent a malovala akvarely. V Evropě je běžné, že vyrůstáme v prostředí mezi originálním porcelánem a sklem a byla to běžná součást našich totalitních domácností. Řada lidí takové kousky sbírala a myslím si, že máme jako Evropané docela vysoké povědomí ohledně výtvarna.
V Olomouci je mnoho galerií, jaký máte pohled na uměleckou scénu ve městě?
Tady v Olomouci jsou galerie docela dobře rozložené a každý si může najít svoje, protože každá galerie se orientuje na něco jiného. Například galerie Mona Lisa má spíše pražské nebo již zesnulé výtvarníky, například Skácela, kterého považuji za republikovou špičku. Ta různorodost našich galerií je skvělá, protože lidé si můžou projít všechny, aniž by se neustále koukali na to samé. A třeba Telegraf, ten tady není dlouho, ale zaměřil se na mladé výtvarníky, takže taky má své místo. Výtvarníci v Telegraphu jsou nicméně etablovaní, kdežto třeba v Caesaru mají často studenty, kteří mají více experimentálnější techniky.
Jakým způsobem se vyvíjel umělecký směr a filozofie galerie od jejího vzniku?
Když jsem dokončila studium, za absolutní špičku jsem považovala abstraktní a nefigurální umění. Ale když jsem si otevřela galerii, uvítala jsem i mnoho jiných stylů. Ovlivňovali mě zákazníci a různí umělci a stávala jsem se čím dál tím víc tolerantnější. Nemluvím o úrovni výtvarného umění, ale o rozmanitosti. Každý vyhledává něco jiného. Musíte balancovat mezi svým vkusem, vkusem zákazníků a trendem doby, protože když zaspíte, tak jste vedle.
To je má další otázka. Jak se snažíte zůstat neustále aktuální a relevantní?
Trendy si pravidelně hledám po večerech na internetu. Většinou interiéry, ať už francouzské, americké, anglické, nebo ruské. Podle umění a dekorací v bytech většinou předpovím, který trend k nám přijde. Teď je aktuální betonový trend, různé odstíny šedivé a surovost. Nyní z Asie přichází styl wabi-sabi, který se inspiruje v přírodě, minerálech, kožešinách a pravém dřevě.
Inspirujete se v galeriích v jiných městech, nebo dokonce zemích?
To by nemělo smysl, protože Olomouc je výjimečná. Má jedinečnou atmosféru, tu musíte nasát a podle toho usoudit, co chtějí zákazníci. To je moje priorita. Můžete se jim snažit ukázat něco nového, ale to trvá třeba rok nebo dva, než přijmou nové výtvarníky a než dovolí vstup novému trendu. Mají své životy, svoje zaměstnání, svoje starosti a nemají, narozdíl ode mě, čas to sledovat.
Pamatujete si svou nejúspěšnější výstavu?
Určitě naše první výstava, na které jsme prezentovali dílo Iva Příleského. Byl to olomoucký výtvarník, který si určitě zasloužil větší pozornost města, ale bohužel nebyl jedním z nejpopulárnějších autorů. Dělal velká plátna a maloval olejem, ve velmi moderním stylu. Měl k tomu nádherný přístup, vybíral si témata architektonických pohledů na vitráže olomouckých kostelů a metaforická témata. Ta výstava pro mě byla důležitá i obchodně úspěšná.
Jakým způsobem vybíráte umělce pro svou galerii?
Každý galerista má ve své galerii vlastní rukopis, aniž by si to uvědomoval. Každý má své mantinely, toto ještě ano, toto už ne. A tím se všechny galerie odlišují. Když galerie funguje několik let, tak se nějakým způsobem vymezí a pohybuje se v těchto mantinelech. Často si nevybíráte vy umělce, ale umělci vás. Pokud chcete nějakého kvalitního výtvarníka, musíte být někým doporučeni. Přeci nebudou své děti svěřovat do rukou někomu, koho sotva znají a v životě o něm neslyšeli. Ale například pan Havelka, špičkový sklář, sám přišel a řekl, že by u nás chtěl prodávat. Takže způsob, jakým se k umělcům dostanete, je občas jen o náhodě. Když já chci někoho konkrétního, musím hledat cestičky, kontakt, kdo by mě mohl doporučit. Po těch letech už naštěstí doporučení nepotřebuji. Když galerista začíná, tak musí primárně přes doporučení. Pro mě to bylo snadné, protože jako rodina jsme v olomouckém regionu byli známí.
Kromě výstav pořádáte i vernisáže, přispívají podle vás hodně k propojení umělců s publikem a obecně k vytvoření komunity?
Rozhodně ano. Každý si vybírá výtvarné dílo, které s ním nějakým způsobem komunikuje. Je velmi zajímavé se setkat s jeho autorem a ověřit si, jestli autor s vaším vnitřním pocitem taktéž rezonuje. K dílu si hledáte cestu podle svých životních zkušeností, takže pak můžete autora konfrontovat s tím, zda splnil vaše představy o něm. Výtvarníky to motivuje, protože bývají uzavření v ateliéru a nemají žádnou zpětnou vazbu, prostě si v tichu pracují. Jsou ale výtvarníci, kteří jsou málomluvní a silně introvertní, takže si je na těch vernisážích můžete de facto pouze prohlédnout.
Máte stálou expozici, ale pořádáte i samostatné výstavy. Máte ustálený postup vytváření zajímavých a koherentních expozic?
Stálé expozice se vytváří dlouhodobou spoluprací s autory. V každé galerii se profiluje takový okruh výtvarníků, kteří s galeriemi souzní a z toho se potom vyprofiluje i stálá expozice. Autorské výstavy často vznikají tlakem veřejnosti. Zákazníci na mě tlačí, abych udělala výstavu jejich oblíbeného umělce, protože ho mají rádi. A také ráda představuji nové osobnosti, které tu ještě nebyly. Nad nějakou výběrovou strategií jsem se nikdy moc nezamýšlela. Výstava musí obsahovat nějakou grafiku, něco prostorového a škálu nejrůznější obrazy. Musí to spolu harmonizovat. Autorskou výstavu má většinou jeden výtvarník, a je tam krásně vidět jeho vývoj. Některý výtvarník maluje stejně kvalitně pořád, někdo mění témata nebo techniky. To si myslím, že je pro návštěvníky zajímavé.
Jakým způsobem jste překonala koronavirovou krizi? Sledoval jsem vaši facebookovou stránku, kde jste, abych vás citoval, děkovala všem za ‚‚přízeň a solidaritu během koronavirové uzávěrky galerie.‘‘ To znamená. že vás během covidu lidé navštěvovali?
Když se všechno uzavřelo, tak jsem procházela městem a všechny výlohy byly mrtvé. Chodila jsem kolem nich týden co týden, ale nenacházela jsem nic nového, nebavilo mě to. Chtěla jsem se odlišit, a tak jsem každý týden měnila obrazy ve výloze. Stejně jsem neměla nic jiného na práci. Naše galerie je v centru naproti dvěma tramvajovým zastávkám a prochází tudy mnoho lidí. Po uvolnění opatření lidé chodili a ptali se mě na konkrétní díla. Věděli, co přesně chtějí a pro co jdou. Takže jsme finanční propad dohnali během měsíce, aniž bychom to zamýšleli.
Takže pandemie pro vás nakonec nebyla taková výzva.
Mám ráda výzvy a myslím si, že v životě jsem jich zvládla několik. Když už nějaká přišla, nevnímala jsem to ani tak jako výzvu, ale jako motivaci se posunout někam dál.
Jaký je váš postoj k online světu a digitálním mediím v kontextu prezentace, reklamy, propagace a prodeje uměleckých děl? Máte Facebook a webovou stránku, kde poslední aktualizace proběhla před rokem. Není to škoda?
Náš web byl napaden hackerem. Když jsem se snažila získat naši stránku zpátky, tak mi provider našeho serveru řekl, že mě může vrátit k poslední uložené verzi, a to byla ta rok stará verze. Trošku mě to demotivovalo, ale na druhou stranu si myslím, že virtuální svět začíná být čím dál tím víc důležitý pro chod podniku. Bohužel to znamená dost práce navíc. Strávím celý den v práci a abych si večer ještě sedla k počítači a pracovala na webových stránkách, Facebooku, TikToku a podobně, to je pro mě obtížné. Během coronaviru jsem na to měla čas, teď už ho tolik nemám. Navíc k propagaci na sociálních sítích je třeba zároveň i tisknout například letáčky a bannery, vylepit je po prodejně a mnoho jiných záležitostí k tomu. My tiskneme letáky a plakáty před každou výstavou. V začátcích jsme rozesílali v obálkách poštou pozvánky, ale teď je rozesíláme přes internet. Píšou mi lidé, co si přejí, aby jim byly pozvánky pravidelně zasílány.
Jaké jsou vaše plány a cíle pro budoucnost?
Být pořád lepší. Myslím si, že nějaké dlouhodobé plány nemám, vždycky jdu po těch krátkodobých, kterým se věnuji na sto procent. Za svůj život jsem si své dlouhodobé cíle splnila, pokud tedy nějaké byly. Teď si užívám, jak je ta firma usazená, jak nám lidé důvěřují, a to je mnohem příjemnější než zase s něčím začínat.
Proč by měli lidé navštívit vaší galerii?
Galerie ke středoevropské kultuře jednoznačně patří a Olomouc se jimi vyznačuje. Sami výtvarníci říkají, že to množství galerií v Olomouci je kulturní anomálie. Myslím si, že galerie má stejné místo v životě, jako třeba knihy, hudba nebo divadlo. Nemusíte chodit pravidelně a ani to nemusíte to vnímat jako domácí úkol. Někteří lidí sem vchází a vlastně nic nechtějí, mají zájem se jenom podívat a odpočinout si. Jelikož je naše galerie opravdu rozsáhlá, tak o nich třeba i hodinu nevíme. Když se vrátí, přijdou mi takoví vyrovnanější, usměvavější. Potom poděkují a odejdou, a když něco potřebují, tak se k nám vrací. Spousta lidí, kteří k nám chodí, se snaží vytvářet za pomocí uměleckých děl svůj domov, svůj komfort, svou ulitu.
