Matěj Pustějovský 
Na svou první brigádu do restaurace jsem přišel oblečený tak, že by mě klidně mohli postavit do výlohy jako výstavní kus. Měl jsem upravenou černou košili, čisté boty a ambice být ten, kdo hostům přinese nezapomenutelný zážitek. Místo toho mě poslali na myčku. Ne na tu, kde se leští skleničky na šampaňské, ale na černé nádobí vzadu v kuchyni. A tak jsem celý den láskyplně drhnul mastné gastronádoby a hrnce, zatímco se mi z košile stával stejný hadr, kterým jsem utíral umyté talíře.
Postupně jsem se ale z těchto mýdlových hlubin vyhrabal. Přes kuchyň, kde jsem se naučil poznat rozdíl mezi lístky špenátu a bazalky (ano, skutečně existují), až na bar a plac. Pořád brigádně a pořád pod tím samým majitelem, ale už to mělo grády. V další sezóně jsem se ocitl v jiné restauraci stejného komplexu. Luxusnější, noblesnější, s italskými víny, která se při vyslovení stávají urážkou. A i když jsem byl pořád jen brigádník, cítil jsem, že už jsem ostřílený, mám nabito argumenty a zvládám time management na výbornou. Tedy až dokud zase nepřišla situace, která mě utvrdila v tom, že to tak není.
Po maturitě, když mi utekla vysoká, jsem se rozhodl zůstat. Šoupli mě na recepci. Ze začátku pohoda, jenže pak přišlo nové vedení. A to byl zlom. Z přátelského kolektivu se stal orchestr pasivní agrese, kde každé „dobrý den“ bylo vnímáno jako povel ke zbrojení. Vydržel jsem, ale věděl jsem, že musím dál.
Další kapitola byla cukrárna v Praze. Vyhlášená, elegantní, proslavená obřími větrníky a frontami. Tam už jsem nastupoval jako mazák. Najednou jsem byl ten, kdo zaučuje a je šikovný, ví, jak na hosty i na šéfa, a hlavně jsem byl ten, kdo už si nenechá všechno líbit. Ale i tady se našly momenty, kdy jsem místo dortíků servíroval vnitřní paniku. Jako když jsem během cesty ke stolu zapomněl, která káva je s ovesným mlékem a v časové tísni jsem řekl: „Tak ať první ochutná ten, kdo nemá tu intoleranci, ne?“ A pak jsem letěl kde dveřím zastavit další hosty a sáhodlouze jim vysvětloval, jak to funguje v už tak nafukovací cukrárně.
Dnes už stojím na druhé straně barikády, konkrétně jako student žurnalistiky. Ale gastru vděčím za hodně. Za odolnost, za smysl pro timing, za schopnost přežít dvanáctihodinovou směnu bez jídla. A hlavně za historky, které se hodí nejen k pivu, ale i do článků. Protože když vám ukápne slzička (nejen) nad výplatní páskou, je fajn, když se nad tím aspoň později zasmějete, i když tehdá vám do smíchu moc nebylo.
PS: Buďte milí na obsluhu, nemusí mít prostě svůj den. A když se daří, tak se daří.
