Štěpán Dvořák 
Nový snímek Čaroděj z Kremlu, natočený podle stejnojmenné novely od autora Giuliano da Empoli, pootevírá dveře k nahlédnutí do ruské politiky od 90. let, tedy od rozpadu Sovětského svazu. Byť otevírá dveře jen na skulinku, divák si může hezky udělat přehled o tom, jak Rusko funguje.
Film popisuje život Vadima Baranova, fiktivní postavy inspirované skutečným bývalým poradcem Vladimira Putina, Vladislavem Surkovem. Začátkem zasazený do Ruska v devadesátých letech se Vadim Baranov skrze showbyznys dostává až k redakci ve veřejnoprávních médiích v tehdejším Rusku. Z téhle pozice film hezky popisuje, jak se veřejnost a veřejnoprávní média mohou dostat k manipulaci s mocí v rozpolceném Rusku.
Také ukazuje, jak ruský lid potřebuje, po nezvládnutém uchopení demokracie a naprostou decimací státu kapitalismem, pevnou ruku, kterou se stává agent KGB Vladimir Putin.
Po tom, co se Vadim Baranov dostane od médií k určování, že bude Vladimir Putin prezidentem, se stane i jeho poradcem, stejně jako to bylo v případě Vladislava Surkova. Film si klade spoustu zajímavých otázek, které se řeší v podstatě dodnes. Olympiáda v Soči 2014 je velké téma i v roce 2026, kdy se neustále řeší, jestli by měly být Olympijské hry prostředkem politických zájmů. Autor jednoznačně ukazuje, že jsou, byly a nejspíš i nadále budou. Krásně to jde vidět, když Vadim Baranov vysvětluje Vladimiru Putinovi, proč by měl nechat zahrát na zahajovacím ceremoniálu známou skupinu Daft Punk, aby ukázal, že Rusko je cool a taky se umí usmát. Aby dokázali Rusko trošku očistit od špíny, která na něj od rozpadu Sovětského svazu napadala. To, že krátce po tom následuje anexe Krymu, je věc druhá, ale všem, kdo si myslí, že někdy budou Olympijské hry apolitické, by to mělo vyslat jasný signál.
Dále zde autor rozebírá téma tzv. Agentury pro výzkum internetu. Další výbornou kapitolu, která se od počátku devadesátých let vyvíjí a adaptuje na prostředí kolem sebe až do dneška. Agentura je vykreslována jako první kasárna s prvními vojáky tzv. informační války. První stavební kámen trollích farem je zde vidět naprosto jasně. Vadim Baranov ale ve filmu zpochybňuje funkčnost původních trollích farem, tedy falešných mas účtů, které šíří falešné informace. Podle něj je potřeba jen rozvrátit společnost najít tam jednodušší jedince, ať už to jsou antivaxeři nebo lidé, co věří, že zemi ovládají reptiliáni. Stačí jim podsunout myšlenku a oni si ji pak mezi sebou budou šířit sami. Máme krásný příklad i v naší politice: Jindřich Rajchl začínal v roce 2020 na náměstích protestovat proti vakcínám a proti tehdejší vládě Andreje Babiše. Nyní spolu vládnou a jejich podporovatelé jdou spokojeně za nimi. Takovým lidem je přesně, jak je to popsáno ve filmu, jedno, proti čemu bojují. Důležité je, že mají někoho nebo něco, na co mohou hodit vinu za své problémy se tak na své problémy.
Další zajímavé téma, které film nakousne, je dvojí metr ve světové politice, podobný, jaký už byl zmíněn ve filmu Norimberk (2026) se shazováním atomových bomb na Japonsko. V tomto snímku je pojatý z hlediska legitimity volem. Vadim Baranov se ptá, jak je možné, že když stojí u volebních uren ruští vojáci, je to špatně, ale když stojí u uren američtí vojáci v Afghánistánu, je vše v pořádku.
Film není jen historickou sondou ani obyčejným politickým dramatem. Je to příběh o moci a lidské psychologii, který přesahuje ruské hranice. Snímek připomíná, že manipulace a informační válka nejsou otázkou minulosti, ale stálou součástí moderní politiky, a že otázky, které film klade, mají dopad i na dnešní svět. Pro diváky je to nejen lekce z historie, ale i výzva k zamyšlení nad tím, jak moc a média ovlivňují naše vnímání reality.
