Vendula Šipošová 
Tvůrce - aktivista
Divadelní hra Late Company měla premiéru v kanadském Torontu v roce 2014, když bylo jejímu tvůrci 26 let. Tím je Jordan Tannahill, oceňovaný kanadský spisovatel, režisér a dramatik, jehož tituly byly přeloženy do dvanácti světvých jazyků. Je sezdán s americkým hercem Brandonem Flynnem a aktivně vystupuje na podporu LGBTQ komunitě, kterou zahrnuje i ve svých dílech.
Alexandra Paltínusová hvězdou večera
Dávno uplynulé události objasňuje setkání rodičů oběti a rodičů iniciátora školní šikany, které, ač domluvené v dobré víře, sestává nakonec jen ze vzájemné nedůvěry a neochoty si porozumět. Přeuctivá konverzace plná tu více, tu méně předstíraného soucitu přerůstá v názorovou přestřelku, během níž už své pravé emoce nikdo ze zúčastněných neskrývá.
Herecké výkony byly vcelku kvalitní. Vyzdvihnout by si jednoznačně zasloužila Alexandra Palatínusová v roli Vandy, matky šikanovaného Adama. Ačkoliv to určitě nebylo jednoduché, nesklouzla herečka k přílišné patetičnosti. Její ztvárnění turbulentních změn nálad ženy, která nedávno přišla o syna, bylo tedy velmi přesvědčivé a realistické. Bylo tak možné se do zoufalé plačící a křičící Vandy vcítit. Lukáš Melník se zase s velkou grácií zhostil úlohy Viktora, sparťansky přistupujícího k životu, ale i k výchově syna Patrika, který se svými kamarády Adama šikanoval.
Trochu slabší se zdál být možná Filip, otec šikanovaného Adama, v podání Odřeje Bretta. Nedokážu ovšem dostatečně fundovaně posoudit, nakolik za tím bylo hercovo nedostatečné nastudování role, nebo jestli byla tato postava už ze své podstaty prostě jen nejméně výrazná. Herecká manželka Ondřeje Bretta zkrátka v mnoha momentech svým výkonem zcela zastínila. Společně jim to zafungovalo nejvíce ve chvíli, kdy zoufalá Vanda učiní na pozdě příchozí pár a jejich syna jeden ze svých histerických výpadů a její manžel Filip ji zastaví, aby jí uzemnil a chladně a racionálně se zeptal, čeho si od návštěvy vlastně doopravdy žádá.
Pozoruhodná scénografie
Jak děj ubíhal, tak se podle jeho potřeb různě otáčel a barevně nasvěcoval stroze vybavený pojízdný obývací pokoj s průhlednými zdmi na prknech Bezručova divadla, který je bezesporu mezi spíše konzervativnějšími pojetími této divadelní hry zahraniční scénou, krásným a originálním počinem scénografky Pavly Kamanové a světelného designéra Karla Šimka. Přínos takovéto výpravy se nejvíce ukázal v situaci, kdy se po vyostřené hádce s Viktorem odebere Vanda do rohu místnosti čelem ke zdi a pláče. Divák ale není o tyto emoce ochuzen, pokoj se totiž tímto rohem místnosti natočí směrem k hledišti. Dělo se tak v záři zeleného světla, což efektně doladilo už tak nepříjemnou a napínavou atmosféru. Když se později měly postavy odebrat na terasu, otočil se obývák k divákům tou stranou, kde stěny úplně chyběly a scéna byla nasvícená jen v té nejpřednější části, což působilo jako doléhající pouliční osvětlení. Myslím tedy, že možností, které takto vystavěná scéna nabídla, bylo beze zbytku využito.
Kostýmy byly v podstatě civilní, opak, rozumějte nějaký umělecký experiment, by příběhu rozhodně spíše uškodil. Jednoduchost byla v tomto případě efektivní, každý oděv odpovídal charakteru dané postavy. Například Hynek Tajovský se jako náctiletý Patrik na jevišti ploužil ve vytahané mikině a velkých džínách, což odpovídá šatníku dnešních dospívajících chlapců.
Závěrem
Devadesátiminutový děj před zraky diváků plynule a svižně ubíhal bez sebemenšího zaškobrtnutí. Tedy až na úvodní pasáž, kdy manželský pár očekává návštěvu, ale divákům to z dialogu ani z toho, jak si postavy na jevišti počínají, není poměrně dlohou dobu jasné. Je zřejmé, že právě to byl také záměr. Myslím ale, že celé představení by možná bez takového uvedení do děje fungovalo lépe a divák by hlavně nebyl zbytečně hned na začátku tolik zmatený.
Napínavý příběh plný emocí měl i opravdu dojemné zakončení, na čemž se přičinila, mimo jiné, melancholicky laděná píseň, která zazněla i úplně na začátku představení. Celý příběh se tak symbolicky uzavřel. Publikum tleskalo ve stoje.
