Daniel Krátký 
V Přerově vyrostl čerstvě čtyřiadvacetiletý zadák František Hrdinka, rodák z Husince u Prahy, v jednoho z nejlepších obránců druhé české nejvyšší hokejové soutěže. V barvách Zubrů zúročil zkušenosti z Rakouska a Švédska, kde strávil své hokejové mládí. Nyní bude na Moravě pokračovat. S vedením se totiž domluvil na prodloužení smlouvy. „Před pár dny jsem to byl podepsat. Už jenom kvůli tomu, jak se tady k nám chovají. A kvůli vedení, klukům, skvělému zázemí. Moc se mi v Přerově líbilo, myslím si, že jsem se posunul tomu, abych byl kompletní hráč. Doufám, že se i v další sezóně opět posunu. Jsem rád, že jsem mohl v Přerově zůstat,“ líčí stále nadějný obránce a bývalý mládežnický reprezentant. Proč vyrazil na zkušenou do zahraničí? A co ho životně posunulo?
Za jakých okolností jste se rozhodl vyrazit za hokejem do zahraničí?
Podle mě by to tak měl mít každý správný hokejista, chtěl jsem se posunout a ukázat, že na to mám. A nejenom v Česku. Začínal jsem v Letňanech, kde jsem byl do osmé třídy nebo mladšího dorostu. Ale jelikož tam nebyla možnost se posunout do juniorky a áčka, tak jsem chtěl zkusit něco nového.
Ani jste nepřemýšlel se přesunout někam po Česku? Smysl by asi dávala Sparta.
Bylo mi čtrnáct let, nepřemýšlel jsem nad tím, že bych chtěl být v Česku někde jinde. Chtěl jsem zkusit Salcburk, protože tam byl Václav Karabáček z Letňan, který v současné chvíli hraje za Budějovice. Vyprávěl mi o tom a moc si to chválil. Říkal, že tam kluky posouvají a navíc, že tam mají výborné zázemí, které v tu dobu asi jinde po Evropě pro mládežníky nebylo. A já mu věřil, takže jsem to chtěl zkusit. Na zkoušce jsem tam strávil pár dní. Asi za týden se mi pak ozvali, že by měli zájem, tak jsem tam jel.
A jaké to pro vás v Salcburku z pohledu patnáctiletého kluka vypadalo?
Celou sezónu jsem si tam užil. Jenom jsme odehráli docela málo zápasů. Ale i tak jsme se tam všichni posouvali. Měli jsme pevně daný režim už od rána, každé ráno jsme absolvovali krevní testy, abychom věděli, co a jak. Jestli třeba někdo není přetrénovaný, protože jsme trénovali opravdu dost. Většinou dvoufázově, třeba od osmi od rána jsme byli na ledě. Potom nastal polední režim, kdy jsem musel často řešit i školu, kterou jsem studoval na dálku. A potom třeba do posilovny. Když pak člověk po takhle dlouhém dni dorazil domů, byl extrémně unavený.
Jak jste to tam měli s bydlením? O akademii Salcburku se vypráví, že je to tam hodně přísné.
Teďka tam je celý nový komplex – velká akademie, vybudovaná pro fotbalisty a hokejisty. Já tam ale byl teprve v době, kdy se to stavělo. Bydleli jsme s pár spoluhráči deset minut od stadionu, na takovém hotelu. Měli jsme tam různá omezení, třeba jsme nemohli tolik používat televizi. Když jsme se nudili, tak jsme hodně hráli na PlayStationu – FIFU, NHLko a tak. A oni nechtěli, abychom žili jen virtuálně, takže nám televizi přes den jenom půjčovali. A když se blížila večerka v deset večer, tak jsme ji museli vracet. Byly tam za to i nějaké postihy, když jsme ji nevrátili. Ale to se stávalo málokdy.
V čem to byla hokejově v Rakousku největší škola?
Hodně dbali na sebekázeň. Když člověk vyrazí ve čtrnácti do takového komplexu, který do toho dává velké peníze, myslí to vážně, tak chce hráče naučit disciplíně. V takovém věku se dá nejlépe pilovat velká spousta věcí. To se samozřejmě dá, i když jste starší. Ale takhle v mladším věku je to pro kluky o trochu jednodušší. Takže zkrátka celková příprava. Ať už začátky v posilovně – tehdy jsem pomalu ani nevěděl, co to posilovna je. Nebo suplementace, to všechno mi tam ukázali. V hlavě mi utkvěla celkově disciplína. Byla to super ukázka toho, jak to chodí v profi hokeji.
A jak to bylo s jazyky? Přece jenom v Rakousku vládne němčina, kterou v patnácti zas tak často lidé v Česku neumí.
Měli jsme štěstí, že tam byl trenér, který uměl trochu česky. Žil sice v Rakousku, ale původem byl Čech, takže jsme se hodně bavili s ním. Hlavní trenér byl Švéd a ostatní byli spíše Rakušané. Takže samozřejmě chtěli, abychom se v jazycích vzdělávali. Ani nevím jak, ale v té době už jsem se anglicky nějak domluvil. Hokejové věci se často opakují, takže to bylo v pohodě. Učili jsme se tak spíše mimo led.
Bylo náročné se o sebe postarat? Předpokládám, že to bylo první delší období bez rodiny.
Přesně tak, byla to první šance si zkusit takový život. V Salcburku o nás ale bylo celkem postaráno, takže v tomhle ohledu to nebyl problém. Praní a vaření nám zařídili. Ale samozřejmě mi chyběla taková ta rodinná pohoda. Bylo tam sice pár Čechů a Slováků, ale pořád to není ono. Není to, jako když přijedete domů a můžete si s rodiči povídat o všem možném. Později jsem se ale ve Švédsku osamostatnil více.
A jak se vám v Rakousku právě po životní stránce líbilo?
Líbilo, Salcburk je hezké město. Hodně historické. Potkal jsem tam skvělé lidi, počasí tam bylo většinou výborné. Sice jsme měli hodně tréninků, ale i tak to bylo super. Jednou za čtrnáct dní jsme měli volný den, takže jsme s kluky vyráželi do centra, dát si nějaké dobré jídlo. Projít se a tak. Ale že bych to město znal nějak dopodrobna, to asi říct nemůžu. Ale vzpomínám si, že to bylo hezké a historické město, trochu podobné Praze. Samozřejmě ne velikostí, ale spíše památkami.
Po roce v Rakousku jste se díky jednomu reprezentačnímu turnaji přesunul do Švédska. Proč?
S reprezentací U16 jsme byli na turnaji v Oskarshamnu ve Švédsku. Byl to tuším turnaj čtyř, s mládežnickými reprezentacemi se po takových jezdí skoro pořád. My jsme tam vyhráli dva ze tří zápasů a já byl vyhlášen nejlepším obráncem turnaje. Asi si toho všimli nějací skauti, kteří jezdí skoro na každý takový mládežnický turnaj. A mě si vybrali skauti z Frölundy z Göteborgu a nabídli mi víceletou smlouvu.
Což asi nešlo odmítnout, že?
Přesně. Člověk, když vidí švédský nebo finský klub, tak si řekne, že to bude určitě to pravé. Nejtěžší v rozhodování to ale bylo kvůli rodičům. V patnácti člověk není úplně připravený žít naprosto sám. Řekli jsme si ale, že to zkusíme. Že za mnou rodiče budou klidně i létat. V Salcburku bylo všechno připravené, dokonce po nás i uklízeli. Tady to ale bylo všechno na mně. To byla asi ta úplně největší zkouška.
To jste se musel za pochodu naučit i vařit, že? Co jste vařil nejdříve?
Nejprve jsem připravoval takové ty jednoduché věci. Třeba jsem se naučil vajíčka, prostě blbost. Ale později jsem si dokázal připravit i ty jejich světoznámé masové kuličky s bramborovou kaší a brusinkovým džemem. To tam jedí pořád. Ale i třeba těstoviny jsem si uvařil a tak. Zkrátka jednoduché věci, které si dělám doteď. Ale fakt to nebylo jednoduché, první jídla mě učila přes Skype mamka.
V Česku je Frölunda brána jako velký příklad v práci z mládeží. Jak to tam funguje?
Podle mě tam bylo všechno zase o stupeň výš. V Salcburku mi sice ukázali nějaké základy, ale ve Švédsku to bylo opravdu o level jinde. Jak v kondiční připravenosti, tak i na ledě. V životě jsem neviděl takový komplex, jaký měli tam. Kromě tréninkové haly má Frölunda i velkou v centru města, kde hraje jen zápasy. Většinu času jsme strávili na tréninkové hale. Pro hráče tam bylo tolik věcí, přišlo mi to neskutečné – byla tam minihala jenom na střelbu, pak klasická velká hala a další dvě ledové plochy, které se zase hodily v létě, když bylo hodně tréninků. Mají tam také obrovskou posilovnu, kterou neustále zvětšují. Součást toho všeho byla i velká restaurace, kde si každý hráč mohl vybrat jedno ze čtyř jídel. A všechno to platil klub. Měli jsme vlastní doktory, kondiční trenéry. Měli tam i vlastní rentgen v případě zranění. O sportovce se opravdu postarali nejlépe, jak mohli.
Švédové jsou vyhlášení bruslaři. Bylo to znát v náplni tréninků?
Cítil jsem, že v bruslení mám hodně co zlepšovat. A když jsem viděl některé kluky, jak dokáží po ledě létat, tak jsem samozřejmě chtěl také. Nejvíce mi pomohly různé speciální cviky během přípravy mimo led. Třeba i na skluz a tak. A pak samozřejmě i cvičení na ledě. Ale nebyly to takové ty klasické powerskatingy jako v Česku, spíše se to promítalo všechno do hry. Pamatuju si, že třeba tři měsíce jsem se trápil a najednou mi to začalo jezdit. A myslím si, že i teďka je bruslení jednou z mých předností, kterou se snažím neustále zlepšovat.
Stejně tak se hodně hovoří o švédských obráncích a jejich sebevědomí. Že si troufnou i do věcí, po kterých by je trenéři v Česku asi úplně nechválili. Pochytil jste tenhle jejich přístup?
Jo, přesně tak to bylo. Základem bylo bavit se hokejem. Netrápit se žádným zbytečným stresem kvůli výsledku nebo vlastní chybě. Za celou dobu ve Švédsku jsem nezažil, že by na mě někdo zařval ohledně nějaké chyby nebo toho, že jsem něco zkazil. Naopak, chtějí vám pomoct. Chtěli, aby to hráč příště udělal lépe. Hlavně vždycky říkali, abych se hokejem bavil. Každý druhý den jsme také měli speciální tréninky pro beky, což mi dalo ohromně moc. Už v té době byli celkem moderní ofenzivní obránci, s tím mi celkem pomáhali. I díky tomu všemu jsem měl o trochu jednodušší start do mužského hokeje.
V akademii Frölundy jste se potkal i s jedničkou draftu Rasmusem Dahlinem. Byl na něm vidět jeho velký talent?
V té době jsem už nastupoval za juniorku a on byl o tři roky mladší. A už trénoval s áčkem. Ale možná jsem mu trochu pomohl, měl jsem zraněnou klíční kost, takže on pořád cestoval z dorostu do juniorky i do áčka. Byl fakt výborný, měl ohromný přehled. Někteří kluci takový nemají ani když hrají celý život. On měl fakt všechno – bruslení, hru do těla, střelbu. Takový bek se nerodí každý den. Vždyť v NHL hraje už nějaký rok v první obraně Buffala. Už v té době bylo vidět, že míří vysoko.
Spoustu expertů a trenérů se zlobí, že není možné, aby se v zahraničí trénovalo o tolik více než v Česku. Pocítil jste to ve Švédsku?
Jo, určitě. Vždycky když jsem se vracel na reprezentaci nebo celkově domů, tak jsem si v hlavě říkal, že si třeba na týden trochu odpočinu od Švédska. Opravdu to tam byl úplně jiný level. Někde se třeba více běhá, někde se zase více posiluje – a tam to bylo všechno dohromady. Nejdříve se šlo běhat, pak do posilovny a pak se šlo na led. Ale když si na to člověk zvykne, tak je to dobré. Ale kdyby někdo měl jít hned trénovat to, co oni, tak nepřežije ani den. Fakt to bylo ostré. I v létě jsem se musel připravovat dlouho předtím, než jsem letěl zpátky, abych nedělal ostudu. V létě tam byla spousta testů – ať už fyzických, třeba jedenáct minut běhu na oválu nebo různé testy na kolech, wingate, ale i testy na ledě. Rozhodně se to nesmělo podcenit.
Takže velká škola? Šel byste do toho znovu?
Kdybych se vrátil do minulosti, tak bych tam určitě šel znovu. Byla to zatím nejlepší hokejová léta, která jsem zažil. Člověk pořád cítil progres, posouval se, navíc ho to bavilo. Čím déle jsem tam byl, tak jsem zjišťoval, jak moc velká prestiž to je. Moc českých kluků ve Švédsku nehrálo. Ke konci už pak švédské týmy ani nechtěli brát cizince, takže jsem měl i velké štěstí.
Jak říkáte, určitou dobu jste byl i jediným cizincem v týmu. Jaké to bylo? Pochytil jste švédštinu?
Uměl jsem, ještě teďka si kolikrát něco přečtu. Třeba na sociálních sítích, když koukám na videa. Určitě bych něco pochytil ještě teď. Ale platili mi tam učitelku švédštiny, takže jsem každé pondělí a pátek měl normálně hodinu švédštiny. Ale ta paní samozřejmě neuměla česky, takže jsem se učil švédštinu v angličtině, což bylo celkem zajímavé.
Nakonec jste se vrátil do Česka. Proč?
Po mém prvním MS do dvaceti let jsem se dostal do hledáčku některých českých klubů. Ale ještě, než jsem tam odletěl, tak jsem měl ve Švédsku signály, že bych mohl nastoupit za áčko. Pak už měl tým plné cizinecké kvóty, navíc měli cizince podepsané i na další sezóny, takže jsem věděl, že to na švédskou ligu asi nevyjde. A tak jsem se chtěl kouknout, co kluby kolem, jestli nebudou mít zájem. A ten mělo několik týmů, včetně českých. Já si vybral Mladou Boleslav, která měla nejvíce sympatické podmínky, jak už životní nebo hokejové. Chvíli jsme to s agentem a rodiči řešili, a nakonec jsem se vrátil zpátky do Česka.
Čím to, že zatím extraliga nastálo nevyšla? Dlouhodobě jste se v ní zatím neudržel a hájíte barvy prvoligového Přerova.
Vždycky jsem měl v Boleslavi nějakou pasáž, kdy jsem odehrál i třeba dvacet zápasů za sebou. A úplně v klidu. Anebo se někdo zranil, tak jsem dostal šanci a hrál, jenže když se daný hráč uzdravil, tak už jsem zase vypadl. Teď už se to stabilizovalo, ale předtím, než přišli pan Rulík s panem Paterou nebo panem Hořavou a manažeři pánové Vrbata s Nedorostem, tak to bylo takové zvláštní. Pořád se tam měnili manažeři, trenéři…to bylo každý půl rok někdo. Chvíli jsem třeba hrál, ale když přišel další trenér, tak jsem se mu asi nemusel tolik líbit. A nedostával takový prostor. A taky jsem asi ještě nebyl tak připravený a nevešel se do šesti obránců.
Takže jste zvolil přesun do Chance ligy.
Nechtěl jsem další rok jen někde prosedět. Chtěl jsem se posouvat, stále se chci posouvat, takže jsem si řekl, že raději budu hrát v první lize přes pětadvacet minut na zápas a klíčovou roli. A pak si mě třeba někdo všimne. Než abych byl v extralize na sílu. Sice bych tam byl, ale vlastně ne. Byl bych sedmý obránce. A dostanu prostor? Nebo ne? Raději se vyhraju v nižší soutěži a pak se vrátím jako kompletní hráč.
Poslední dobou se řeší krize českého hokeje. Co si myslíte, že mu chybí? Co je problémem?
Co na to říct? Asi to, co ostatní. Chybí nám rozdíloví hráči a góly. Nemyslím si, že bychom zaostávali herně nebo bruslařky. Zkrátka musíme dávat góly, na všechno se strašně nadřeme. Dáme třeba dva góly za třicet minut, ale další týmy, mezi které už můžeme řadit i Švýcary a Němce, ty góly dát umějí i rychleji. Není náhoda, že Finové jsou posledních pár let na vrcholu a vyhrávají, co můžou. Sice hrají pořád to samé, ale furt to pilují a pilují. Musíme si najít také něco, co nám jde.
Ale zase je dobře, že se začíná více a více diskutovat, ne?
Přijde mi, že až teď jsme si přiznali, že máme nějaký problém. Pořád jsme se chlácholil tím, že teď to nevyšlo, že příští rok se úspěch už na MS udělá. Ale to říkám jen to, co si myslím. Prostě je důležité si uvědomit, že vlak už nám ujel, a že musíme zabrat, aby nám to neujel až o tolik.
