Vzpomenete si ještě, co vedlo k založení jazzového festivalu v Přerově?
Ta historie je opravdu dlouhá, já nechci, aby to vypadalo jako nějaké samožerství, ale za tím stál můj otec, který byl sám výkonný muzikant a navíc byl v různých soutěžních porotách, kdy byl zván na akce s celostátním významem. A právě po návratu z jedné takové soutěže dostal otec nápad, proč to nezkusit. Získal podporu okresního kulturního střediska a dalších orgánů a v červnu 1966 se uskutečnil první festival s názvem Československý amatérský jazzový festival. Bohužel se v Přerově uskutečnilo jen devět ročníků, v tu dobu to strana a vláda brala spíš jako provokaci. Desátý ročník se uskutečnil v Kroměříži a pak byla snaha uspořádat festival ještě v Praze, ale to už úplně nevyšlo. Po letech se tradice obnovila, samozřejmě díky lidem, kteří si pamatovali začátky festivalu. Já jsem první festival dělal společně s Alešem Bendou v roce 1993 a podařilo se nám přivézt prvního zahraničního hosta, kterým byl Jim Hall. Pak došlo v Karlových Varech ke krachu Československého jazzového festivalu a nám se podařilo docílit toho, že jsme ho vrátili zpět do Přerova, kde funguje dodnes.
Jak umělci vnímají Přerov? Přeci jen jde o jedno z menších měst…
Přesto, že je festival v Přerově, tak lidé, kteří tady byli před třiceti lety, před dvěma lety, tak ti ví, co přesně mají čekat a kam jedou. Velká většina z nich odjíždí s nadšením. A kdyby se Vám s nimi podařilo mluvit, tak by neřekli nic jiného, než co říkám já. O Přerovu se ví, ví se o něm i venku, a jestliže kapela jako Clayton-Hamilton Jazz Orchestra chce přijet do Přerova i mimo festival, tak to je něco úžasného.
Jedním ze zakladatelů byl právě váš otec a vy sám jste už dlouhou dobu jeho ředitelem. Dá se říct, že právě on vás přivedl k jazzové hudbě a k tomu, co teď děláte?
Už když jsem byl malý, tak jsme s otcem každou neděli chodívali na korzo, kde jsme vždycky potkávali spoustu jeho známých, se kterými se řešilo divadlo, muzika, kultura. Tenkrát ještě fungoval KRAB, já se pravidelně chodil dívat na zkoušky kapely a docela mě to začalo brát. Do hudebky jsem se sice nedostal, ale přesto jsem se zamiloval do bicích. Při střední škole jsme si se Šimarou založili vlastní kapelu, PS Quintet a hrávali jsme nad Sokolovnou, kde jsme si udělali vlastní klub – „Kvéčko“. Z prvního vystoupení jsme měli trochu problém, protože nás v rámci propagace nenapadlo nic lepšího, než vyrobit velké metrové šablony se šlápotama a od nádraží jsme pomalovali město vápnem ve stylu „všechny cesty vedou do Kvéčka“. Díky tomu jsme skončili na radnici u starosty a museli jsme to nechat uklidit. Takže tak to se mnou začalo. Amatérsky jsem hrával i s Pavlem Novákem, kterého jsme s kapelou VOX doprovázeli po jeho odchodu ze Synkopy. Teď už téměř nehrajeme, ale na ty časy rád vzpomínám.
Jakým způsobem vybíráte interprety, kteří se účastní festivalu?
Říkáme si, tady toho bychom chtěli dostat, ten u nás ještě nebyl a pak zjišťujeme, jak je to finančně náročné. Samozřejmě sny jsou různé, třeba před nějakými dvaceti lety jezdila Diana Krall každou chvíli do Prahy, tenkrát ani nikdo pořádně nevěděl, o koho jde. Dneska kdybych chtěl Dianu Krall tak zaplatím…no, na to nemám, nebo by mě to stálo tolik jako celý festival. Takže jedna věc je, kdo by nás zajímal, ta druhá, kolik to stojí. Při výběru kapel spolupracujeme i s agenturami, které nám pomáhají oslovit zahraniční hosty. Zároveň je určitá výhoda, že se současně s naším festivalem koná jazzový festival v Bratislavě. Např. Mike Stern hraje ve středu v Lucerně, ve čtvrtek přijede do Přerova, v pátek vystoupí v Ostravě a odjede do Bratislavy. Takže my všichni se potom podělíme o náklady, což je mnohem výhodnější.
Z vašeho pohledu, kteří nejvýznamnější interpreti se zúčastnili jazzového festivalu?
Samozřejmě vždycky je naší snahou, aby se každým rokem objevilo to nejlepší. Zatím pokaždé byla v programu minimálně jedna pecka, vloni to byly tři premiéry – Snarky Puppy, Sarah McKenzie a Fourplay. Když přijel poprvé do Přerova Mike Stern, tak to byla bomba. Maceo Parker, Till Brönner, Bill Evans, Grace Kelly, Marcus Miller, Brad Mehldau, Billy Cobham…zkrátka co jméno, tak to je úspěch. Ta plejáda hvězd, které tady byly, tak to je něco neuvěřitelného. Tím se může pochlubit málokdo. Dneska už si spíš říkáme koho ještě?
Součástí tradičního festivalu je i oblíbený jarní prolog, který nese název Matějská jazzová pouť. Co bylo podnětem k jeho vzniku a proč zrovna název Matějská jazzová pouť?
Prolog měl být vzpomínkou na znovuobnovení jazzové tradice v Přerově a především na umělce, kteří se o to zasloužili. Když v roce 2009 zemřel můj otec, přišel Benda s nápadem, že jarní prolog pojmenujeme po něm (mezi muzikanty se mu říkalo Matěj - pozn.), tím se ustálil název Matějská jazzová pouť. Letos to bude od rána na náměstí, zajišťujeme i atrakce jako skákací hrad a cukrovou vatu, aby si na své přišli i nejmenší, zkrátka chceme program pro širokou veřejnost. Od 18 hodin bude program pokračovat klasicky v hlavním sále Městského domu s tím, že letos jsme se rozhodli dát prostor pouze našim muzikantům, zahraniční interpreti se představí až v říjnu.
Letos festival oslaví již padesát let své existence, chystáte nějaké speciální oslavy?
Zatím to vypadá docela slušně po finanční stránce, získali jsme i grant z Olomouckého kraje. Především bychom rádi vydali další publikaci, která by mapovala posledních deset let a bylo by v ní více fotek a méně textu, protože celková historie byla popsaná už v publikaci vydané při čtyřicátém výročí festivalu. Zároveň máme už v hledáčku hvězdy festivalu, ale ten program stále není kompletní, uvidíme, jak to dopadne. Myslím, že kdyby všechno klaplo, určitě by to byly hezké oslavy. Jednak půlstoletí přerovského festivalu a také bychom oslavili Kristova léta Československého jazzového festivalu, který bude mít 33 let.
V prosinci se v rámci různých doprovodných akcí podařilo do Přerova dostat také velkolepé koncertní turné věnované 100. výročí Franka Sinatry. Jak vznikl tento nápad?
To byl nápad Felixe Slováčka, se kterým se znám už léta. Když tady byl vloni na jaře, tak za mnou přišel a říká: „Hele Rudlo, kde jinde udělat generálku, než v Přerově!“. Já měl původně obavy, nevěděl jsem, jestli na to lidé půjdou. Od kraje jsme získali nějaké finance a s Felixem jsme se domluvili, že koncert nazveme jako veřejnou generálku. Myslím si, že to nebylo špatné, že se koncert lidem líbil.
Věříte, že se tradice festivalu bude stále rozvíjet, a že se udrží dalších padesát let?
(smích) No já to věčně dělat nemůžu, stejně tak Benda. Ale postupně se tu práci snažím přenášet na někoho v rodině, jednak se kolem toho motá můj synovec, ale především se snažím zapojit svého syna. Ona je ta práce náročnější. Záleží na tom, aby byli lidé, kteří se tomu se zájmem budou věnovat, aby byly finance a hlavně, aby se scházelo na koncerty divácké publikum. Je paradox, že město, ve kterém je tak vyhlášený hudební festival nemá svůj vlastní jazzový klub, kde by se hrálo třeba každý měsíc.
