Tereza Matějková Jaký byl váš otec?
To je otázka, na kterou by se slušelo odpovědět středně velkým románem. Nikoho alespoň trochu podobného jsem v životě nepotkal. Byl jediný svého druhu, to rozhodně. Ať už mírou vědění o historii, charismatem, těžko napodobitelným humorem, pevností charakteru. Ale to jsou všechno věci, které škrábou po povrchu a zní pěkně hloupě. Mnohem víc o člověku řeknou příběhy.
A jaký byl otec?
Jako otec byl nezvykle autoritativní. Pokud se k něčemu rozhodl, nepřipouštěl diskusi. Vlastně nepřipouštěl žádnou diskusi. Na jedné poličce v knihovně byl kus dřeva, který dobře sedl do ruky, a ten používal shodně na mě i na Salinu, našeho rottweilera. Trestal hezky výchovně, na zadek, a bez emocí. Tak, tohle by mohlo naplnit tu přijatou roli otce, jak ji vnímáme ve společnosti. Tatínek pro mě byl především obrovskou inspirací, v každém období života. Umožnil mi poznat přírodu, zamilovat si literaturu. Je to vzor, který je mile nedostižný, ale je pořád tady.
Co vás v životě naučil?
Drtivou většinu věcí nepřímo – když tedy nepočítám stahování králíků. Ale třeba tu nejprostší věc – odvahu nejít s davem. Nebo třeba to, že není od věci nakreslit si vlastní, jedinečnou cestu životem. A samozřejmě obrovskou zálibu v literatuře a vědění. Někteří lidé na tohle musí přijít sami, já to měl snad od narození. A málem bych zapomněl, naučil mě lásku k přírodě. Myslím tu lásku vesnického typu, kdy člověk v přírodě žije a učí se nasávat její pachy. Co se týče formálního učení, bylo to mnohem horší. Svůj oblíbený cizí jazyk mě jako dítě učil tak, že mě nutil překládat německé pohádky. Až budu ke stáru zlomyslný, vezmu si z něj příklad.
Vím, že jste se narodil v roce 1978, ale přesto se zeptám. Jak se změnil život otce po podpisu Charty 77?
Těžko říct. Narodil jsem se rok po Chartě, takže z pochopitelných důvodů nemohu srovnávat stav před a po. Ale nemyslím si, že se jeho život změnil nějak zásadně. Jako dítě jsem mu ho musel zákonitě nabourat víc než Charta. Už v sedmdesátých letech nemohl učit a vystřídal spoustu zajímavých povolání. Během mého dětství třeba pracoval v tranzitu na dráze. To bylo kouzelné místo. Akorát jednou vyprávěl, že v osmdesátých letech se na místa v StB dostali lidé trošku méně pitomí než ti, co tam byli předtím, a hrozili mu, že mu seberou dítě – tedy mě. To je ale jediná zpráva, o které vím, a ještě k tomu ex post.
Jaké bylo jeho postavení v disentu?
Vůdčí, jinak by se nestal primátorem. Ale byl jsem v té době opravdu malý. Když přišla revoluce, bylo mi jedenáct. Před ní ještě míň. Pamatuju si, že se u nás na chatě občas scházeli lidé z nějakých spolků – poslední, co si pamatuju, bylo myslím NMS – Nezávislé mírové sdružení. Zpětně tuším, že to byli kříženci hipíků s metalisty, postávali kolem kamen, opírali se o dřevěný strop, dlouhé, rozevláté, rezavé vlasy, knírek žlutý od cigaret, a zcela vážně debatovali nad tím, jak změnit svět. Tatínek se toho neúčastnil.
Jak prožíval revoluci?
Bouřlivě. Jako každý s jeho osudem a přesvědčeními – jenže tohle si my vůbec nedovedeme představit, ten moment, kdy ten bezzubý, otravný a vpravdě senilní režim konečně padne na čumák. Nedokážu říct, co se přesně dělo v jeho hlavě, ale všichni si asi uděláme obrázek, aspoň v hrubých konturách. Zcela jistě víme to, že tatínek nebral pád režimu jako ekonomickou příležitost – bylo to u něj především vítězství na rovině filosofické, a tam to zůstalo. Zpětně si vybavuji, jak vyprovázel ruského generála a jeho vojáky z Olomouce. Představa k nezaplacení.
Jaký byl politik?
Jako ve všem, měl tatínek dva životy – život venku a život doma. A ty dva byly naprosto oddělené. O jeho politickém působení vím z doslechu. Snad jeden, dva příklady, které budou ilustrativní. Když byl nakrátko poslancem České národní rady, musel snad hned po vstupu do sněmovny jít k pultu a pronést plamennou řeč proti navrhovanému zákonu, který měl zrušit povinné výtisky pro knihovny. Když se Občanské fórum rozštěpilo, stal se členem Občanského hnutí, tedy frakce OF, která nechtěla být stranou, nýbrž hnutím. V dalších komunálních volbách tuším kandidoval za OH, i když mělo mizerné preference, a samozřejmě se na radnici nedostal – vysvětloval to tenkrát tak, že je správné kandidovat za politický subjekt, který je na tom špatně. Pokud se z jeho odkazu chtějí místní komunální politikové poučit, mají skvělou příležitost.
Jak ho ovlivnila práce v politice?
Můžu svědomitě říct, že ty čtyři roky na radnici byly nejhorším obdobím v našem životě – teď myslím život rodiny. Politika změní každého. Člověk se stane se více nerudným, přezíravým, autoritářským. A pokud dovede politika takhle změnit tak morálně pevnou osobnost, co asi udělá se slabšími povahami. Naštěstí ta změna nebyla trvalá.
Co dělal po odchodu z politiky?
Učil na fakultě, nějaký čas. A věnoval se tomu, co měl nejraději – četbě a zahradě.
Jaký byl pedagog?
Z toho, co jsem říkal o tátovi na začátku, by se dalo usoudit, že strašlivý, ale opak byl pravdou. Nikdy jsem ho neviděl učit – až na jeden vpravdě magický případ. Seznámil jsem se tehdy s jednou dívkou, která mi prozradila, že chodí na pedagogickou fakultu a tatínek ji učí. Takže v rámci družných taškařic jsem šel jednou s ní a sedl si v přednáškové místnosti do první řady. Tatínek vstoupil do místnosti, stoupl si za katedru, uviděl mě, věnoval mi jeden zamračený pohled a pak už nic, Během těch devadesáti minut jsem popsal snad deset stránek poznámkami. Málokdy jsem pak slyšel něco tak vtipného a podnětného zároveň.
Co pak dělal v důchodu, když odešel z univerzity?
Věnoval se svým zálibám. Přírodě a knihám. To byly jednoznačně ty nejzásadnější. Všechny ostatní záliby by se umístily v druhé, možná třetí stovce. Knihy – je to těžko sdělitelný pocit – když po sobě někdo zanechá tolik literatury, ty ji přebíráš, rovnáš a tušíš, že tolik toho v životě nemůžeš přečíst. A přírodou rozumějme zahradu, zvěř, les kolem. Jednou mi tatínek vyprávěl milé čínské přísloví. Chceš být šťastný jeden den? Opij se. Chceš být šťastný jeden rok? Ožeň se. Chceš být šťastný celý život? Pořiď si zahradu. A málem bych zapomněl. Táta do konce života cestoval. Třeba k průsmyku Sv. Bernarda, nebo na pláže v Normandii.
Čeho jste si na otci vážil?
Když se vrátím k politice, tak zpětně vím, že tatínek neměl rád plané řeči. Když na městské radě někdo opakoval, co už bylo řečeno, tatínek ho přerušil a posadil. Tohle nebyla neúcta či nepokora, ale pouze živelný odpor ke žvanění. Vážil jsem si jeho laskavosti, hloubky pohledu. Ta laskavost se mimochodem vztahovala nejen na lidi a zvěř, ale i na věci kolem. Tatínek třeba nosil na chatě župan, který s ním vydržel dobrých padesát, šedesát let. Bůhví, kde je mu teď konec. Ale právě tahle laskavost k věcem, nebo snad úcta ke starým věcem, chcete-li, byla úžasná. Takže tohle jsou první z mnoha věcí, kterých jsem si na něm vážil. Dala by se o tom napsat celá kniha, ale tohle je bohužel jen rozhovor.
Co vás naopak rozčilovalo?
Rozčilovala mě určitě jeho autoritativnost, jeho tradiční pojetí domácnosti. Byl člověkem, který tuší (nebo spíš ví), že má vždycky pravdu. Obávám se, že ta poslední vlastnost mě nadosmrti poznamenala.
Dalo by se říct, že měl svou životní filozofii?
Samozřejmě, každý máme životní filosofii. Jenom ji nemusíme dávat do slov. On by to tak určitě nenazval. Jednu věc ale zmiňoval v rozhovorech a ta možná i nejlépe vystihuje odpověď na tuto otázku. Když se ho ptali, jak se jako pedagog vyrovnával s prací nočního hlídače, odvětil, že to byla nejlepší práce na světě, protože za komunismu všichni kradli přes den. Takže pokud bych měl tu jeho životní filosofii v jedné pohodlně krátké větě, tady je – brát život s humorem, s nadhledem, a těšit se ze všeho, co přinese. Jo, a být vlastním lodivodem.
V roce 2014 váš otec onemocněl. Jak svou chorobu prožíval?
Dvakrát v životě jsem viděl u táty slzy v očích. Takové ty na krajíčku oka, co tam jsou, ale nestečou dolů. Poprvé na pohřbu jeho maminky, mé babičky. A podruhé den předtím, než umřel. To říkám proto, že kdybych rovnou řekl, že to bral statečně a s humorem, byl by to ten největší kýč na světě. Takže teď už to ale říct můžu. Bral to statečně a s humorem. A vůbec nejlepší bude, když řeknu, že svou nemoc prožíval stejně, jako prožíval celý svůj život. Diagnóza byla rakovina plic ve finálním stádiu. Čas se počítal na týdny, na dny. Pár dní během té doby ještě strávil na chatě se zvířaty, to bylo moc dobře.
Jak na svého otce vzpomínáte?
Asi nejvíc zážitků je spojeno s přírodou, s lesem. Už od dětství jsem musel chodit s tatínkem do lesa, bylo půl metru sněhu, padal soumrak a my jsme dva kilometry od chaty tlustý kmen vyvráceného smrku. Takovou tou jednoduchou obouruční pilou. Byly to metrové klády, které jsme jednu po druhé nakládali na vozík. Bylo mi tehdy šest nebo sedm. A když jsme se za hluboké tmy konečně rozjeli, tak po pár metrech tomu vozíku praskla náprava. Na tohle si vždycky vzpomenu. Není to bůhví jaký příběh. Je to spíš jako otisk situace, místa a pocitu, který si mi vždy vybaví.
