Veronika Krejčí Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě. Když se na to podívám zpětně, švédský režisér Roy Andersson své dílo asi nemohl nazvat výstižněji a poetičtěji. Není to žádná filmová novinka, v kinech snímek běžel už během podzimu loňského roku. Premiere Cinemas v Šantovce ale v rámci cyklu Premiere Art promítá každou středu večer i starší trháky.
Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě. Snímek, který dokonale zachycuje banalitu všedního života. Tak dokonale a naléhavě na diváka ve své neuvěřitelné pomalosti dopadá, že mu nezbude nic jiného, než ji procítit do poslední kapky zkoušené trpělivosti. Pak to začne nanovo, nebo to divák vzdá a přistoupí na vlnu sentimentální hořkosladké komedie, kde vtipem je právě ono zdlouhavé ztvárnění. Zkrátka si musíte počkat.
Režisér Andersson filmem uzavírá komediální trilogii o lidském bytí, a zřejmě pro jedinečnost zachycení těch zvláštních životních situací si snímek získal oblibu filmových kritiků i festivalových porot. Rozhodně ale nemůžeme říct, že by se držel nějaké dějové linky. Tedy, ne jen jedné. Je to souvislý pás střídajících se scén, zdánlivě spolu nijak nesouvisejících. Zdánlivě, protože jejich společným prvkem je velmi poeticky vyobrazená banálnost, nesmyslnost i častá trapnost situací. Prostě vás to v tom vymáchá. Často vám taky v hlavě nad tou směsicí absurdit bliká nejeden velký otazník. Sledujete před sebou něco, co bez okolků rozráží veškeré koncepty mysli. A ta se brání.
Hned zpočátku se nic netušící divák setká se třemi způsoby náhlé smrti. Je to tak neočekávané, že se užasle, s pusou dokořán, směje, zároveň ale kdesi uprostřed hrudi pociťuje úzkost z toho smutného prázdna za tím. Existenční otázky života a smrti, lásky, přátelství, stáří a osamění i snahy obstát po finanční stránce, vše je tady ztvárněno jako banalita rozměru velblouda a hned zase komára.
Člověk je tak hluboce ponořen do prožívání svých těžkostí, až zapomene na to, že pár puzzlí nedělá celou skládanku. Ve světě, kde věta “To jsem ráda, že se máš dobře“ vyniká frekventovaností, ale nemá obsah, a její význam se spokojil s pouhou frází, je člověku zatěžko hledat a upřednostňovat vlastní životní pravdy před zaběhlými formálnostmi všedního dne.
Filmem v několika scénách provází dva pánové ve středních letech, kteří se živí prodejem žertovných předmětů. Smutně úsměvné anekdoty místy hrají na soucit. Člověk si říká, že se mu taková dávka osamění určitě v životě vyhne. Ale co když ne?
Minulost se tu prolíná s přítomností, historické tragédie snímek dává do netušeného kontrastu se zákulisním děním světa, které je řídícím centrem všeho. Scény jsou do detailu propracované, nic není ponecháno náhodě a rozhodně ne spěchu. Důraz se klade na dostatečné vychutnání servírovaných skečů. Ty se téměř všechny odehrávají v jakési chladné a naoko socialistické atmosféře prostředí, a postavy svou bělostí připomínají figuríny, čímž je ještě více umocněn onen sentimentální vjem.
Z kina odcházím s pocitem, že mi něco uteklo. Že jsem neobsáhla tu skrytou genialitu. Potřebovalo to pár dní, aby se vše uleželo. Není to film pro každého a ne každý přistoupí na zdlouhavou hru jinotajů. Nicméně, a možná paradoxně, bych na ni přistoupila ještě jednou.
Zdroj fotografie zde.
