Natálie Dudová 
Každý týden mám stejnou smůlu, ale jsem s ní už smířená. Proto, když opravdu přijde, nebouřím se proti němu. Vstanu co nejpozději mi strach z pozdního příchodu dovolí a běžím na tramvaj. Od půl desáté prosedím většinu dne v prostředí, které se dá jen těžko nazvat příjemným. Hranice osobního prostoru byla nedobrovolně smazaná a spolužáci jsou mnohem blíž, než bych kdy chtěla.
V čas oběda přichází jen další zklamání prvního všedního dne. Zapomínání se totiž o víkendu věnuji důsledně, a tak mě ani připomínka v mobilu “nachystej si oběd” nezachrání. Sofiina volba je tady. Patnácti minutová pauza. Oběd, nebo kafe? Vždyť ani není o čem přemýšlet. V batohu mám sušenky z minulého týdne a odpoledne se bez kofeinu nedožiju.
Káva. V momentě, kdy vkročím do kavárny, vím, že jsem tam správně. Ta konejšívá vůně mě na okamžik uklidnila. Čím déle ale čekám, roste ve mně nutkání vytrhnout baristce kelímek z ruky. Copak se jí někdo prosil o nějakou labuť? Nechápe, že tohle je otázka života a smrti? Milý úsměv na konec a jsme to už jen já a moje celoživotní láska. Konečně asi na pět minut sami.
Poslední tři hodiny v místnosti, která zůstane nenáviděná už na věky, a bude to za mnou. Celá zkušenost z poslední přednášky by se dala přirovnat k rozhodnutí jít běhat. Na začátku jste celí namotivovaní, říkáte si, jaký to byl výtečný nápad, děláte něco pro sebe, něco do budoucna. A tak to uděláte. První dvě minuty je to fajn, dalších deset ne tak hrozných a pak už chce jen umřít. Když to konečně skončí, nadáváte si, jak jen jste mohli být tak hloupí, odbelháte se do postele a při usínání se zapřísáhnete, že to už nikdy, ale opravdu nikdy neuděláte, pak se vzbudíte a jdete do toho znova.
