Anna Řezníčková Začalo to ale docela nevinně. Už roky totiž vytvářím a nakonec zase ruším rezervace do olomoucké Tramtárie. Dojít si pro lístky až na radnici může být (a pro mě byla) často nepřekonatelná překážka na cestě k obohacení naší osobnosti. Když ale minulý rok oslavilo divadlo už desáté narozeniny, konečně jsem se donutila lístky tentokrát vyzvednout, ulehčit svému kapesnému a zajít si na nějaké veselé představení.
Smích vystřídalo mrazivé napětí
Netvrdím, že obnovená premiéra Války s mloky zrovna odpovídá představě odlehčené divadelní zábavy. Ale věřte nebo ne, ze začátku to opravdu byla legrace. Smáli jsme se hloupoučké mladé Li, která si sice myslí, že existuje Indoasie a mloci jsou mořští bohové "Tritónci”, ale má dost rozumu na to, aby ulovila Freda, syna bohatého filmového magnáta. Chce se totiž stát filmovou hvězdou. No, možná to po pár letech mladému dědici docvakne. Smáli jsme se Fredovi, jak beznadějně otupělý výraz má, když se na Li dívá. A také jeho sestřence Judi, která sice Fredovu vyvolenou oslovuje delfínku, ale s výrazem, s kterým by jí mohla říkat spíš debílku.
A zábava pokračovala i v osudu druhém. Hádka úředníka Richarda a jeho manželky byla totiž asi všem párům v hledišti velmi povědomá. Postupně se ale atmosféra měnila a stávala se děsivější a cyničtější. Hru tvořily celkem tři různé paralely, které dohromady nakonec splynuly v osud mločího národa a to, co z něj lidé vytvořili. Příběh tří mladých lidí na jachtě v Indonésii, kteří mloky potkali úplně poprvé. Příběh Richarda, úředníka firmy PES, která se zabývala obchodem s perlami a bez Richardova nápadu začít využívat mloky jako levnou pracovní sílu by zkrachovala. I příběh dvou dívek, které velkou část života strávily v bunkru, schované před fašisty a netušily, že nahoře se už dávno odehrává úplně jiná válka. Ti všichni ukázali, co dokáže jeden lidský nápad, jedno rozhodnutí, nesoucit pyšných lidí, přeceňujících jedinečnost své vlastní inteligence a chamtivost.
Nechyběla gradace a překvapení
Herci dokázali rozproudit představení už v první minutě. Jednotlivé scény se logicky střídaly a navzájem vytvářely jednotné dílo. Změny byly podchycené i hudbou a světlem; jednoduše, ale vcelku účinně. Hudební dokreslení na sebe sice ne vždy zcela ideálně navazovalo a někdy byl zvuk příliš hlasitý, ale nikdy tak, aby narušil celistvost hry. Navíc některé hlasité zvuky byly zjevně zvoleny vědomě pro zdůraznění expresivity scény. (Například padající bomby a střely zkrátka nebývají tichou záležitostí). Děj byl výborně vygradovaný. Od začátku hra bavila, napínala a účinně vyvolávala přesně ty emoce, o které (myslím si) hercům také šlo. Snad až na konci na můj vkus vše příliš rychle vyvrcholilo. Došlo k jakémusi utnutí uprostřed záplavy dojmů, ale celkově dokázalo přestavení silně zapůsobit a hlavně zanechat dojmy i na cestu domů. I herecké výkony byly velmi dobré a uvěřitelné, jen chvílemi bylo především na mluvě poznat, že představení není ještě zcela zažité. Nejzajímavějšími prvky pro mě bylo, jak postupně děj vážněl a odkrýval pomalu všechny hrůznosti, které vznikly z celkem nevinného začátku. A také fakt, že se ve hře neobjevil ani jeden jediný mlok a přesto jako by byli celou dobu s námi a ukazovali nám, kdo jsme my lidi vlastně zač.
