Kristýna Dolínková Přestože mu lékaři nabídli další operaci, ze strachu ji odmítl. Zůstaly mu tak trvalé následky. Naštěstí měl solidního zaměstnavatele, který jeho postižení neviděl jako překážku v práci. „Pracuji ve strojírenské firmě u lisu. Stroj ovládám převážně pravou rukou. Tou levou mi stačí si občas něco přidržet, takže problémy v práci nemám. Musel jsem se o sebe postarat. Jsem svobodný a bezdětný. Vzal jsem si hypotéku, ze které jsem si opravil dům pár kilometrů od Olomouce, přece jsem si na stáří musel zařídit vlastní bydlení. Z invalidního důchodu bych hypotéku splácet nemohl,“ vysvětluje.
Jenomže minulý podzim v jeho životě nastala velká změna. „V listopadu jsem musel ořezat smrky, které jsem před pár lety zasadil po obvodu svého pozemku. Sousedce začalo vadit, že větve zasahují na její zahradu. Navíc už byly dost vysoké, pomalu šplhaly k elektrickému vedení,“ vzpomíná. První listopadovou neděli se tedy rozhodl zakročit, dříve než přijde zima. Při stříhání poslední větve ale uklouzl a spadl ze žebříku. Zapříčila se mu v něm ale pravá noha. Když dopadl na zem, zůstal ležet s otevřenou zlomeninou těsně nad kotníkem.
Domácí léčba - nesnesitelná samota
I nohu mu lékaři zachránili. V nemocnici pobyl čtyři nezbytné dny a poté byl propuštěn do domácího léčení se železnou konstrukcí kolem nohy. Ve svém domě postaveném ve svahu a vzdáleném tři kilometry od nejbližšího obchodu zůstal úplně sám. „Nemohl jsem došlápnout, chodit jsem teda mohl jenom o berlích. Noha navíc neustále bolela, léky tišící bolest moc nepomáhaly. Staršímu člověku už se takové zranění prostě hůř hojí. Nemohl jsem ani spát.“
Jediná Zdenkova sestra Milena žije v Karviné, kde má rodinu a stálou práci. Pečovat o bratra tedy nemohla. „Vždycky přijela o víkendu. Snažila se mi navařit na celý týden. Převlékla peřiny, trochu pouklízela. Ale ne vždycky se jí podařilo přijet. Mám ale štěstí na sousedy. Vždycky se tu někdo prostřídal, donesl čerstvé pečivo a cigarety.“
I přes počáteční optimismus se ale noha nehojila. Každý týden byli doktoři čím dál skeptičtější, začínali být naštvaní. Panu Zdenkovi se postupně měnila nálada a přestával k sobě pouštět návštěvy, chtěl být sám. Zpětně se však o své pocity podělil: „Na rentgenu nebyl ani náznak toho, že by kost začala zase srůstat. Dny a noci se mi slévaly do jednoho. Vždycky jsem spal nejdéle dvě hodiny v kuse. Nejhorší ale byly ty injekce. Myslím, že to byly léky na ředění krve. Každopádně se musely podávat injekčně. Já tu ale byl sám. Nebyl nikdo, kdo by mi s tím pomohl. Dokázal jsem se přemlouvat i celou hodinu, než jsem se do toho břicha píchl.“
Teprve v březnu kost srostla natolik, že bylo možné nahradit železnou konstrukci obyčejnou sádrou. Do práce se však Zdenek stále vrátit nemůže. Až kost sroste úplně, čekají ho ještě rehabilitace. „Ani nevím, jestli se do práce budu moci vrátit. Celý den stojím na nohou, nevím, jak moc to bude bolet, jestli to vůbec vydržím. Ještě jsem na ní nestál. Už teď ale vím, že i po tomhle budu mít nějaké trvalé následky. Kost prý nesrostla dobře, vytvořil se na ní pakloub. V nemocnici říkali, že se to dá vybrousit. Ale to by mi tu nohu museli znovu otevřít, a toho se nejvíc bojí. Vědí totiž, že už po první operaci se to zranění nehojilo dobře. Nechtějí riskovat.“
Co bude dál?
Pan Zdenek je na nemocenské pět měsíců. Pokud se však do roka nevrátí do zaměstnání, dostane podle platného zákoníku práce výpověď. Kromě nemocenské pobírá od státu jako invalidní důchodce osm a půl tisíce korun měsíčně. Jeho životní náklady nejsou vysoké, za inkaso zaplatí necelé tři tisíce, na jídlo a osobní potřebu mu stačí šest tisíc. Za hypotéku zaplatí měsíčně necelých deset tisíc, platit ji musí ještě čtyři roky. Pokud se ale zranění nezhojí do takové míry, aby byl znovu schopný pracovat, zůstane doma jako invalidní důchodce.
Nebude tudíž mít dostatek peněz, aby vyžil: „Lidi takové věci moc neřeší, nepřipouští si, že by mohlo přijít zranění nebo vážná nemoc. Měl jsem životní pojistku od zaměstnavatele, ale loni v lednu ji všem zaměstnancům zrušili. Kdybych ji ještě měl, dostal bych dvě stě tisíc. Nedostanu ale vůbec nic. Kdyby mi dali invalidní důchod i na tu nohu, mohlo by to být asi deset tisíc měsíčně. No, ale to je jen moje hypotéka. Starobní důvod se s invalidním důchodem sčítá, ale do něj mi zbývá ještě devět let. Dokud pobírám nemocenskou, relativně nejsem nijak ohrožený. Pokud mě ale v listopadu propustí a skončím jako invalida, nemám šanci vyžít. V mém oboru mě už asi nikdo nezaměstná. Byla to jen solidárnost mého zaměstnavatele, že si mě tam tehdy nechal. Bylo to proto, že jsem u něj dělal dvanáct let a on věděl, že jsem schopný a ochotný dělat přesčas. Navíc vůbec nemám ponětí, nakolik se uzdravím,“ říká.
Teoreticky by se bez hypotéky panu Zdenkovi přežívat dařilo i jen s invalidním důchodem. Minulý měsíc se u něj však objevily ještě jiné zdravotní komplikace, které mu ztížily další život. „Už několik let se léčím s vysokým tlakem, to je pravda. Není to ale žádná hrůza, léky na něj a na cévy stojí kolem tří set padesáti korun na měsíc. Léky, které jsem musel brát kvůli zranění nohy, mi zaplatila pojišťovna, vlastně jsem je v nemocnici dostal zadarmo, nenesl jsem žádné náklady. Když se mi noha dlouho nehojila, koupil jsem si Wobenzym. Kůra stála asi dva a půl tisíce, ale myslím, že se mi vyplatila.
Zhojil se úraz, přišla nemoc
Co jsem ale nečekal, i když je to v naší rodině dědičné, rozjela se mi cukrovka 2. typu. Nikdy jsem nebyl sportovec, pár kilo navíc taky mám. Ale nepřipadalo mi to tak hrozné, abych vzal v úvahu, že mě to taky může potkat. Je to asi tím, jak jsem tu několik měsíců ležel, jedl a kouřil. Asi to byl spouštěč, nevím,“ zamýšlí se nad důvody své nemoci.
Má štěstí. Léky na cukrovku včetně inzulínu hradí zdravotní pojišťovna, neměl by tak na ně nic doplácet. „Doplácet sice nebudu, ale zdravotní komplikace, se kterými jsem nepočítal, mi zkomplikovaly život a finančně mě ohrozily. Byl by to malý zázrak, kdybych se mohl vrátit do práce. Prakticky se ze mě stal důchodce několik let před důchodem, aniž bych o to stál. Měl jsem víc myslet na nějaká zadní vrátka. Po prvním úraze jsem si měl uzavřít vlastní životní pojistku nebo alespoň penzijní připojištění. Koho by napadlo, že tolik smůly se mu nalepí na paty hned dvakrát za život. Stát se o mě totiž nepostará, i když jsem mu na daních a povinném pojištění celý život platil nadprůměrné částky. Pracuji od osmnácti let, bez zaměstnání jsem nikdy nebyl,“ uzavřel.
Situace pana Zdenka nezůstala bezvýchodná. Pokud po nemocenské dovolené nastoupí přímo do invalidního důchodu, po dobu než mu dostane starobní důchod, bude mu platit hypotéku synovec. Syn jeho sestry nedávno rozjel vlastní podnik a sám se rozhodl nenechat strýce na holičkách: „Když jsme před deseti lety s manželkou rekonstruovali dům a nevycházely nám peníze, byl to právě strýc, který nám vždycky pomohl. Bylo období, kdy si kvůli nám v práci bral dvojité směny. Jsme malá rodina, ale držíme spolu. Proto ho v tom prostě nemůžeme nechat,“ dodává Zdenkův synovec Radim.
