Vítej opět mezi námi, zkouškové

Zkouškové je podivná věc, dokáže totiž i z jinak silného a spořádaného člověka udělat na určitou dobu psychickou trosku, kterou dokáže rozhodit i zvuk hodinových ručiček. Ty se totiž v tuto dobu stávají největším nepřítelem. S časem vede každý student úporný boj, navíc mám podezření, že se v dobách zkouškového i jinak měří, asi podobně jako v matematice, všichni totiž víme, že je to hodina, kdy minuta má tři sta šedesát sekund, ve zkouškovém to funguje naopak, minuta má sekund maximálně patnáct a i když se snažíte sebevíc, den má pocitově přibližně pět hodin. To máte tak, probudím se, mám samosebou časový předstih. Je něco kolem sedmé, krátce se protáhnu a mířím pozdravit jediného kamaráda, který mi ve zkouškovém zbyl... tak tedy: “dobré ráno, kávovare.” Pak se krátce zamyslím nad svou studijní strategií a bum, je deset hodin, začínám si uvědomovat, že jsem se ještě nic nenaučila a v ten moment to přijde... vybavujete si, jak v každém pořádném filmu má každý záporák svůj ďábelský smích? Tak přesně toto nám v čase zkouškového simuluje tikot hodin... tik tak, tik, tak... fáze panikaření z toho, že nestíhám zabrala mnohem více času, než by se dalo čekat, takže je jedenáct hodin, a já se začínám učit. Přečtu si stránku něčeho, co absolutně nedává smysl, ale musím už za dva dny vypadat, jakože to vím a znám odnepaměti. Připadá mi, že během celé té doby se stihla Růženka snad dvakrát píchnout do prstu, usnout a zase se probudit, podívám se přímo do očí, pardon, ciferníku svého nepřítele a zjistím, že uběhlo sotva deset minut, které mě ovšem tak vyčerpaly, že si musím jít uvařit oběd. Člověk by nevěřil, ale zrovna během zkouškového se ze mě stává hotový šéfkuchař, nebo to tak v mé hlavě alespoň vypadá. Takže si pojídám svou rýži s mraženou zeleninou přímo z pánve (protože já se přece učím na zkoušky, nemám čas umývat nádobí), v mých představách ovšem pořád chutná jako z pětihvězdičkové restaurace, a v tom to přijde znovu, zlověstný smích, který se ozývá nad mou hlavou... tik tak, tik tak, jsou tři... bůh ví, co mi trvalo tak dlouho, ale čert to vem, teď už se vážně budu učit, hned co se podívám na další díl Ordinace v růžové zahradě (vždyť i z ní se v těžkých dobách zkouškového stává oscarový snímek). Potom si srovnám zvýrazňovače v penálu, uklidím rozházené oblečení ve skříni, zajdu uklidit sklep, vyvenčím psa, kterého nemám a vše zakončím tím, že rituálně obětuju všechny hodiny, které doma máme, příliš mě stresovaly. A učit se začnu hned zítra.