Anna Janíková 
Jednoho pošmourného podzimního dne jsem brouzdala po internetu ve snaze zkrátit si dlouhou chvíli. Vtom jsem narazila na upoutávku na výstavu pořádanou zdejším V-klubem výtvarníků na zámku Frýdek. Při své cestě do školy častokrát obdivuji jejich díla, vystavená ve výloze malířského ateliéru, ale o výstavě jsem do té doby neslyšela. Proto jsem neváhala a nadšeně jsem vyrazila na zámek.
Poté, co jsem zaplatila symbolickou částku, mě pracovnice muzea zavedla přes studené a liduprázdné nádvoří do výstavních prostor. V místnosti, osvětlené zdobenými lustry, mě přivítal nespočet různorodých výtvorů. Krajinomalby, fotografie, koláže, reliéfy, ale také například výtvory z minerálů či ze dřeva. Všem těchto technikám se věnují umělci z V-klubu výtvarníků. Užasle jsem přistoupila k prvním dílům výstavy a ani nevnímala vrzání starých parket pod svýma nohama.
Na obraze jsem viděla lesní cestu, lemovanou listnatými stromy, která končila na neznámém palouku. Autor si dal záležet na výběru barev, protože se na olejomalbě nacházelo celé spektrum odstínů hnědé a zelené. Vypadalo to, jako by na scenérii dopadalo skutečné sluneční světlo. Vytáhla jsem fotoaparát, abych si vzpomínku na Tajemství lesa uchovala co nejdéle a fotografovala jsem i dílo vedle něj, Lekníny. Během výstavy jsem pak pořídila takové množství fotek, že jsem jistě musela připomínat čínského turistu.
Další dílo, Jarní pohled do říčky Olešné, mě však vyvedlo z míry. Mistrně vyvedené stíny a detaily vegetace totiž působily natolik autenticky, že jsem si nebyla jistá, zda se dívám na malbu, nebo na fotografii. Až poté, když jsem se podívala zblízka a spatřila drobné tahy štětcem, jsem záhadu rozluštila.
Jako milovník přírody jsem se kochala dalšími malbami plnými zeleně a byla to právě Jarní svěžest v listoví, která mě upoutala nejvíce. Korunami stromů pronikaly živě zachycené paprsky slunečního svitu, pro což Japonci mají krásné slovo komorebi. V duchu jsem se přenesla do háje, plného vůně po májovém dešti, a slyšela zpěv ptáků.
U malého výklenku ve zdi visela dvojice obrazů, která mě zaujala. Chrpy pod Beskydami, kde se na nebi honily bouřkové mraky, byly plné studených odstínů, zatímco Makové pole zachycovalo louku v teplých barvách za úsvitu. Dozvěděla jsem se, že se jedná o duet – dva obrazy, které se vizuálně doplňují.
Postoupila jsem do druhého sálu a při zběžném pohledu jsem zjistila, že je věnovaný fotografiím. Některé z nich zachycovaly místa, která jsem už mnohokrát navštívila, třeba zasněženou Lysou horu nebo podzimní Hukvaldy. Jedna z fotografií mě však zarazila. Jmenovala se Tiché světlo a zobrazovala zasněžený les, ale vypadala spíše jako malba. Na štítku stálo, že se jedná o tzv. ICM fotografii, během jejíhož vzniku fotograf s fotoaparátem úmyslně pohne.
Jak jsem dál procházela sály a obdivovala vystavená díla, podívala jsem se i za zdi zámku. Obraz Hvězdná noc nad přístavem, inspirovaná tvorbou Vincenta van Gogha, mi připomněla letní večery, strávené u moře. Další malba, Noc u frýdeckého zámku, ve mně vzbudila podobnou poklidnou noční náladu.
Plná dojmů jsem dospěla k závěru výstavy, kde se nacházely reliéfy ze dřeva. Jeden z nich tvořily různé zámky, vyřezávaný motýl a klíč. Zdálo se mi zajímavé, že autor takhle ztvárnil intuici.
Když jsem vyšla ven zámeckými vraty, přivítala mě vlezlá zima a studený déšť. Přestože kolem mě vládlo sychravé počasí, necítila jsem chlad. Cestou domů mě hřálo okouzlení z krásné rozmanitosti výtvarné umění.
