Daniel Krátký 
Jak se seběhl váš odchod do USA poté, co jste již věkem nebyl junior a musel byste hrát nižší dospělé soutěže v Česku?
Před první dospělou sezónou jsme jako mladí byli přizvaní na letní přípravu Pardubic a nastoupili s áčkem na led, ale po necelém týdnu trénování nám řekli, že pro nás není místo, že nám něco seženou. Tak nás některé poslali do druhé ligy do Trutnova. Tam jsem ale hrát nechtěl, přišlo mi, že je na to moc brzo hrát 2. ligu, aniž bych zažil něco jiného. Právě v Trutnově jsem ale potkal Filipa Martince, který tam také trénoval a připravoval se na novou sezónu. Právě on mi nabídnul, že mi může pomoct se dostat do USA, aniž by nás to stálo hodně peněz. Takže jsem využil příležitosti, navíc jsem se chtěl naučit pořádně anglicky. Během týdne se vše vyřešilo a letěl jsem.
Působil jste v jedné z nižších mládežnických soutěží v USA, ve WSHL. Co to bylo za ligu? Jaká byla její kvalita?
Hrál jsem v týmu Long Beach Bombers, který sídlí v Los Angeles. Liga patřila do skupiny druhých nejvyšších soutěží po USHL, kde byla o něco kvalitnější NAHL a trosku horší NCDC. Sám jsem byl po přechodu překvapený, jak kvalitní soutěží WSHL byla, hokej byl rychlejší a přímočařejší, občas teda chyběla technika oproti extralize juniorů u nás.
Musel jste si zařizovat bydlení? Anebo to řešil klub?
Bydleli jsme v rodinách, kde jsme měli pokoje po dvou. Všechno zařizoval i hradil klub, což bylo fajn. Já jsem třeba bydlel v rodině, která měla větší dům, tak nás tam bydlelo víc, a já jsem tak domácnost sdílel se třemi kluky ze Švédska, jedním Rusem a dvěma Kanaďany.
Váš klub sídlil v Los Angeles. Jaký byl život ve městě andělů?
Prostředí tam bylo naprosto skvělé, celý rok jsem mohl nosit pantofle a tričko (směje se). Tréninky jsme měli většinou dopoledne, takže po nich jsme většinou vyráželi na pláž a trávili čas tam.
A jak to bylo s financemi?
Celkově to tam bylo o něco dražší, ale díky tomu, že všechno zařizoval klub a rodina, ve které jsme bydleli, tak výdaje byly minimální.
Po roce působení v USA jste se přesunul do Švédska, kde jste hrál tamní čtvrtou nejvyšší soutěž. Jaká byla její kvalita?
Hodně bych ji přirovnal k naší druhé lize, jen o trošku víc techničtější, přesilovky měli například velice propracované.
Jak velký kulturní šok bylo přesunout se z LA do Švédska?
Život ve Švédsku byl pro mě zase úplně jinou školou. Tam mi klub zařídil samostatné bydlení, sehnal práci, kam jsem chodil dopoledne a odpoledne hrál hokej. Bydlel jsem ve městě Alvesta, které mělo zhruba deset tisíc obyvatel, takže to oproti Los Angeles byl obrovský rozdíl. Ale zase z Čech jsem zvyklý na Zaječice s tisícem obyvatel, kde jsem vyrůstal. A kde vlastně stále bydlím. Takže to bylo v pohodě.
Naučil jste se něco švédsky?
Švédštinu jsem se díky bohu učit nemusel, jelikož tam každý uměl perfektně anglicky, samozřejmě pár slovíček jsem pochytil, ale ty většinou nejsou úplně slušné (směje se).
Přes druholigovou českou Příbram jste se dostal až ke zkoušce ve Vrchlabí, jak se to seběhlo?
Jelikož letos finišuju vysokou školu a dvě sezóny v Příbrami se mi celkem povedly, tak jsem si říkal, že by stálo to za to to ještě zkusit o patro výš a porvat se o místo právě ve Vrchlabí. Pomohl mi Zdeněk Kutlák, jeden ze zkušených hráčů Příbrami, a taky Míra Bláha, manažer Příbrami, kteří obvolali pár známých a pomohli mi zařídit zkoušku ve Vrchlabí, takže budu mít šanci si vybojovat smlouvu a místo v sestavě. Jsem jim za to vděčný.
Váš bratr Ondřej se prosadil v Pardubicích. Je váš sen si zahrát spolu? To by se mohlo ve Vrchlabí splnit.
Vždycky jsem mu fandil a jsem za něj strašně šťastný, že se mu to povedlo. To, že bychom si mohli zahrát spolu je i takový můj hnací motor, abych se prosadil ve Vrchlabí a vybojovat si tam svoje místo. A kdyby náhodou při nějaké příležitosti poslali brachu dolů, tak bychom si to spolu třeba mohli ťuknout. Což by pro mě byl splněný sen a myslím si, že i pro něj.
Byl váš bratr vždycky lepším hokejistou? Nebo ne?
Byl, už od malička vyrůstal především mezi mými vrstevníky, a i to mu pomohlo být o kousek napřed mezi svými. Už co se týče hokeje nebo fotbalu, tak byl většinou více techničtější a taková hračička.
