Dominika Gračková Co považujete za svůj doposud největší úspěch?
Největší úspěch se dostavil letos, protože se mi konečně závod podařil dojet až do konce. Je to domácí závod, ve kterém se mi vždy nedařilo z důvodu poruchy vozidla. Ale tento ročník se mi vydařil a jsem za to velice rád a cením si toho.
Byla porucha vozidla každý rok stejná?
Ne, v tom je to specifické, že pokaždé se s autem stalo úplně něco jiného. Jednou se nám zadřel motor, jednou nám praskla poloosa, ucpala se spojka, už se toho stalo opravdu moc a vždy nás to velmi mrzelo, protože je to domácí závod, při kterém jsem se chtěl ukázat, ale kvůli technické závadě to nebylo možné.
Kdy jste se vlastně poprvé zúčastnil závodů Ecce Homo a co Vás k tomu přivedlo?
Poprvé jsem se závodů zúčastnil ještě jako teenager, kdy mi bylo asi třináct let, a přivedl mě k tomu můj děda, protože má k motorismu hodně blízký vztah. Můj první závod jsem absolvoval s historickou motorkou a pak jsem teprve začal jezdit s auty.
Co musí takový nadšenec udělat pro to, aby mohl zvítězit?
Samozřejmě je to, jak asi všichni víme, především otázka peněz. Ale ne jen peněz, obětuje se tomu hrozně moc času, je to víc než jen koníček.
Je pro Vás prohra zklamáním, nebo to pokládáte za pozitivní zkušenost, že se máte ještě v čem zlepšovat?
Prohra mě samozřejmě vždycky mrzí. A když prohraju vlastní hloupostí a něco pokazím, tak jsem trošku naštvaný, ale hlavně sám na sebe. Na druhou stranu je to motivace, abych takovou chybu už příště neudělal. Ale tak to prostě je, jeden závod se podaří a další se nemusí vydařit vůbec.
Účastníte se i jiných závodů do vrchu v Evropě?
Zrovna příští víkend jedu závodit na Slovensko. Loni a předloni jsme se zúčastnili i závodů v Rakousku, kam nás letos bohužel nepustili, a to jsou závody na úplně jiné úrovni, hlavně ty rakouské, diváci tím žijí, prožívají to úplně jinak než my Češi. Vždy si to velmi užíváme.
Kdo je Váš vzor?
Můj vzor je italský závodník Mauro Nesti, který už bohužel není mezi námi, ale je stále považován za krále kopců, protože se stal devětkrát v řadě mistrem Evropy. Odmalička jsem ho zbožňoval a je pro mě nezapomenutelný zážitek, kdy jsem se s ním setkal na sklonku jeho kariéry tváří v tvář, a podali jsme si ruce.
Staráte se o auto sám?
Sám bych to určitě nezvládl, s údržbou mi pomáhají mí dva kamarádi, kteří jsou výborní mechanici. Je to taková ta práce, která na autě není vidět, ale bez nich by to určitě nešlo. A tímto bych jim za to chtěl moc poděkovat.
Jak dlouho dopředu se na závody připravujete a kolik už jste musel investovat peněz?
Už to asi radši ani nepočítám, protože během roku je investic opravdu hodně. Když skončí sezóna, což je někdy koncem října, tak se auto rozebere téměř do posledního šroubku, zjistí se, co je špatně a co je opotřebované, a to se musí vyměnit, bez toho ta příprava prostě neexistuje. První závody začínají zhruba začátkem dubna a do té doby příprava probíhá téměř vkuse.
Máte auto s manuální nebo automatickou převodovkou?
Je to šestirychlostní manuál. S automatem se moc nezávodí. Závodní převodovky fungují na principu, že se nepoužívá ani spojka, tu máš čistě na rozjezd a během řazení ji vůbec nemusíš sešlápnout. Stačí jen krátce ubrat plyn a během toho zařadit.
Pracujete jako instruktor v autoškole, máte strach jezdit s mladými a nezkušenými lidmi?
Strach určitě nemám. Není to o strachu, ale o tom přemýšlet trošku i za toho druhého a předvídat, co by asi mohl udělat, i když samozřejmě jsou lidi, kteří mě dokážou ve své reakci hodně překvapit. Je to jen o zkušenosti, jelikož řídím už velkou řádku let, dost věcí dokážu odhadnout.
Stala se Vám někdy nějaká vtipná příhoda?
Stávají se mi téměř denně, ale v té autoškole se z toho snažím nedělat vědu. Například nám auto chcípne na křižovatce, začne do někoho couvat, nebo najedeme na chodník, někdy si chodci myslí, že jim na přechodu zastavíme a moc nám to nevyjde, tak nám uskakují z cesty. Ne že bychom ohrožovali na životě, ale někdy je to hodně úsměvné.
Máte nějaké přání nebo cíl do budoucna?
Určitě bych se chtěl posunout do jiné kategorie, ale je to samozřejmě jen o penězích. Vždycky mě fascinovala auta, která nemají střechu, buď jsou to formule, nebo takové ty placky, to jsou královská auta, která vévodí závodům do vrchu. Už nějakou drobnou zkušenost s těmito auty mám, měl jsem možnost se svézt. A vůbec se to nedá srovnat, fungují o tři sta procent líp, všechno je to závodní technika. Myslím si, že tohle by mě hodně bavilo, s takovými auty bych chtěl na závodech jezdit.
FOTO: David Sedlák
