Agnesa Kiszková 
Dne 22.05.2022 bude poprvé k vidění nová premiéra, kterou připravil Komorní pražský balet (KPB) s názvem Mraky důvěrné. Choreograf Petr Zuska připravil novou kreaci na druhý smyčcový kvartet Leoše Janáčka Listy důvěrné v hudebním nastudováním Zemlinského kvarteta. Choreografie Petr Zuska věnuje mecenáši a dlouholetému podporovateli KPB, Ivanu Dunovskému, při příležitosti jeho sedmdesáti nedožitých narozeni.
„Smyčcový kvartet Listy důvěrné zkomponoval Leoš Janáček těsně před svou smrtí v roce 1928. Dílo je inspirováno jeho dlouholetým milostným vztahem s vdanou, o čtyřicet let mladší ženou. Snad se dá říci, že jde o jakousi hudební variantu jejich vzájemné písemné korespondence. Má interpretace tohoto opusu na výše zmíněný náznak tématu či příběhu vlastně rezignuje. Rozhodl jsem se jít naprosto svobodnou a ničím předem neovlivněnou cestou, kromě toho nejzásadnějšího – hudby jako takové," komentuje dílo choreograf premiéry.
„Tento živý, pulsující a proměnlivý organismus je sám o sobě tématem a příběhem. Neuchopitelnou sítí vztahů, osudů a nitek mezi námi, komplikovaným labyrintem duše uvnitř každého z nás, něčím, co se nedá pojmenovat. Vše je v neustálém pohybu, nic netrvá věčně a nic už se nebude opakovat. Rychle mizející otisk dlaně na skle, prchavý imprint naší přítomnosti v prostoru a čase. Premiéru jsem věnoval Ivanu Dunovskému,“ vysvětluje Petr Zuska. Pražský komorní balet je nadále věrný myšlenkovému odkazu svého zakladatele Pavla Šmoka. Přináší původní tvorbu na hudbu českých skladatelů. Choreografie Jiřího Pokorného „Černé mraky nepláčou“ doplní večerní baletní premiéru. Původně vznikla před devíti lety pro soubor DEKKADANCERS a nyní ji její autor upravil na míru Pražskému komornímu baletu.
„Dílo Černý mraky nepláčou je inspirováno pocity a myšlenkami, které jsou vědomě i nevědomě potlačovány a skrývány v nitru lidské duše,“ popisuje svou choreografii Jiří Pokorný. „Z naší lidské schránky se stává tvrdý krunýř, nepropustný a dokonale maskovaný celou škálou lidských tváří, zatímco pod povrchem se skrývá jen ta jedna jediná. Utrhneme-li jablko ze stromu a chceme ho namalovat, vnímáme jeho povrch a pomyslnou strukturu stále jasně živoucí, ale ve skutečnosti je jeho obsah již bez života a dozajista mrtvý. Ve španělském jazyce se termínu zátiší dává daleko příhodnější název – ‚naturaleza muerta‘ – ‚mrtvá příroda‘,“ doplnil Pokorný.
