Linda Judasová 
Nutno říct, že pocházím z malého, lákalo by mě říct zapadákova, ale chci zůstat korektní, a tak řeknu jen městečka nedaleko Kroměříže a mám pocit, že se tu v mnohých ohledech zastavil čas a tak prvním, poměrně častým typem rekcí na moje „studuju žurnalistiku,“ bývá více či méně explicitní „ty jo, to jako že budeš novinář jo? A to bys mohla pracovat i v televizi, třeba na Nově?“ Na dotazujícím v ten moment vidím, jak si představuje že usedám za moderátorský pultík vedle Reye Korantenga, takže odpovídám rozpačité „No“ a jdu dál. V případě starších generací také bývá kladena otázka, jestli budu pracovat jako televizní hlasatelka, nebudu zastírat, musela jsem si dohledat, co to vlastně obnášelo a na podobné dotazy jsem se naučila univerzální gesto čítající pousmání a lehké zakroucení hlavou.
Tohle ovšem byly ty příjemnější typy reakcí, pak se kolem mě objevují tací spoluobčané, kteří mě už preventivně podezírají z dvojnásobné vraždy, konzumace drog nebo minimálně alkoholismu, protože proč bych jinak chodila studovat zrovna takový divný obor. Jejich reakce většinou obsahuje narážky typu „A nevadí ti, že se z tebe stane amorální, senzacechtivá hyena, která by si kvůli vlastnímu úspěchu nechala otrávit milovanou kočku?“ Případně pokud se jedná o více politicky erudovaného člověka, přijdou slova ve stylu „Takže ty budeš psát, co ti bude Babiš diktovat?"
A co tedy závěrem? Ač se to možná nezdá, i my, studenti žurnalistiky, alias morální bahňáci, jak jsem taky jednou zaslechla, jsme taky jen lidé. Byť si možná někdo myslí, že by pro nás, stejně jako kdysi pro katy, měla být zřízena oddělená lavice v kostele a dům opodál města, my jsme pro tento obor rozhodli dobrovolně, nikdo nás k tomu nenutil a dokonce nás občas i baví.
