Michal Bajnok 
V červnu 2013 koupil Andrej Babiš Mafru. Jaké bylo zjistit, že noviny, ve kterých pracuješ, vlastní politik?
Dodnes si vzpomínám na ten den, kdy jsme to zjistili. Opravdu se to nečekalo. Všichni si mysleli, že ji koupí Ringier (dnes Czech News Center). Do poslední chvíle. Najednou nám píply na mobilech zprávy, že Babiš koupil Mafru. Do té doby se nikdy nestalo, že by v redakci byla plná kuřárna. A najednou se zvedlo asi padesát lidí, kteří nekouřili a všichni si šli zapálit.
Jak na tuto událost reagoval tehdejší šéfredaktor Robert Čásenský?
Podle mě se přesně v té minutě rozhodl, že odejde. Samozřejmě je to diplomat, takže svou pozici potřeboval nějak předat. Tím pádem to oznámil zhruba po třech měsících. Ani já to třeba nevěděl. Nebyl jsem jeho kamarád. Byl to můj šéfredaktor, kterého jsem potkával, když se dělo něco důležitějšího. Ale denně to nebylo. Neřešili jsme spolu ani moji práci v magazínu. Ale je to člověk, který mě podporoval naprosto ve všem. Díky němu jsem mohl podnikat stopování a podobné záležitosti. Pak si vzpomínám na druhou věc. Myslím že to bylo v listopadu, kdy jsem šel pěšky z Nazaretu do Betléma a byl jsem někde v Ramalláhu. Na západním břehu Jordánu. Najednou mi přišla zpráva. "Milí kolegové, chci vám říct, že jsem se rozhodl opustit Mafru." Z toho jsem byl vyřízený.
Co se dělo po jeho odchodu?
Situace se zhoršila, protože přišla nová šéfredaktorka Sabina Slonková, jejíž styl práce se mi úplně nelíbil. První její krok byl ten, že se zbavila šéfa magazínu Martina Moravce. To jsem nemohl překousnout. Jednak jsme s Martinem kamarádi, za druhé jsem věděl, že tu práci dělá dobře a je v ní nejlepší. Takže pro mě to byl poslední hřebíček do rakve. Myslím si, že Sabina vůbec nerozuměla magazínu. Byla dobrá jen na zpravodajství. A pak navíc ta výpoveď Martinovi. Aniž by ho znala. Od té doby jsem v Mafře už nechtěl být.
Jak jsi se dostal k práci v magazínu Reportér?
Uplynulo pár týdnů a zavolal mi Čásenský, že zakládají nějaký časopis. V tu chvíli jsem věděl, že do toho půjdu. Za ním bych šel v podstatě kamkoliv. O pár dnů později jsme si dali sraz v kavárně Slavia. Tam mi začal vyprávět o své představě. Ke své vlastní hrůze jsem mu po hodině řekl, že do toho jít nemůžu. Nějak to na mě působilo moc intelektuálně a vážně. Zkrátka tam nebyla žádná legrace. Byl jsem z toho dost nešťastný. Po pár dnech si to nechal projít hlavou a ozval se mi. Prý to uděláme pestřejší, víc témat pro mladé lidi a podobně. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu a mám vážně radost, že se z toho stal koncept časopisu, ve kterém jsem schopný pracovat. Takže jsem s úlevou opustil Mafru a nastoupil do Reportéra.
Ty se věnuješ hlavně reportážím a rozhovorům. Témata pro ně si vybíráš sám nebo jsou ti přiřazena?
U reportáží vím z 90 procent, že je udělám sám. Po těch letech dokážu poznat, co je atraktivní. Takže jen řeknu, že z něčeho by se dala udělat zajímavá reportáž a šéf mi poví "jasně, jeď". U rozhovoru je to procento nižší. Několik lidí dostane nápad, tak se sejdeme na poradě, bavíme se třeba o čtyřech jménech, rozebíráme pro a proti. Nakonec dojde víceméně ke kompromisu. Ale nikdy se mi nestalo, že bych dělal rozhovor s někým nezajímavým.
Ve druhém čísle Reportéra jsi měl reportáž o svém zážitku s lysohlávkami. Nevadilo Čásenskému, že budeš psát o takovém tématu?
Kdyby mu to vadilo, tak mi to nedovolí. My jsme sice kamarádi, ale je to šéf. Přitom on je docela řekněme prudérní. Nemá moc rád velké provokace. V životě by do časopisu nedal třeba nahaté fotky. Tohle mu ale nevadilo vůbec.
Který rozhovor ti zatím přišel nejzajímavější?
To jsou různé kategorie. Rozhovor, který podle mě byl nejchytřejší, byl s panem Nárožným. Pro mě byl ovšem asi nejzajímavější rozhovor s Petrem Čechem. Je to zážitek. Šel jsem na něj v Londýně na fotbal, takže to byla zábava. Strašně zajímavé jsou i momenty, kdy je na velkém prostoru šance prosadit osobu, která není obecně známá. Třeba Evžen Boček, z toho jsem měl opravdu radost.
Na titulní straně prvního čísla byl Vladimír 518. Reportéra tehdy znalo velmi málo lidí a Vladimíra taky nezná úplně každý. Jak vznikl nápad dát na titulní stranu nového magazínu méně slavného hudebníka?
Tady myslím, že jsem sehrál nějakou roli já. V redakci jsem vždycky za mladé lidi. TV tomto případě jsem dost argumentoval tím, že má zajímavé názory, velkou podporu na sociálních sítích, je fotogenický a mladý. Nechtěl jsem, aby na prvním čísle byli nějací starci nebo podobně. Spíš jsem snil o tom, aby naše čtenářská skupina byla v mém věku, klidně i mladší. Abychom si nenašli cílovou skupinu 50 let a víc. Za tohle jsem hodně lobboval.
V roce 2008 jsi stopoval na Olympiádu do Pekingu. Bylo to první velké stopování?
Do té doby největší, ale nastopováno jsem měl tehdy už hrozně moc. Tisíce kilometrů. Takže to nebylo, jako skočit do nového prostředí. Jen trochu víc daleko. Nebyl jsem si ani jistý, jestli to projedu. V Číně jsem nikdy nebyl a nevěděl jsem, jestli se dá jenom tak přes hranice. Prostě to bylo trochu jiné. Zajímavé mi spíš přišlo, že mě tam pustili. Bral jsem to jako vtip. Jednou na poradě přišel Martin Moravec s tím, že potřebuje velkou reportáž na léto. A já prohodil, že bych jel do Pekingu. Tak šel za Čásenským na poradu a pak mi řekl, abych se teda připravil na cestu, že jedu. To bylo v květnu, v půlce července jsem vyrazil.
Uvažoval jsi po návratu domů o něčem větším?
Chtěl jsem zkusit ještě něco, ale co je většího... Postupně jsem si nějak vymyslel cestu, o které je knížka STOP. Cesta z Prahy do Pekingu se překonává těžko. A tak jsem si řekl, že zkusím objet svět. Zatím mám tedy splěno od nás na východ, ze severu na jih a ještě jsem si řekl, že příští podzim pojedu z Afriky domů, čímž bych vše ukončil.
Ohledně cesty do Ohňové země. Jak těžké bylo se na ni vydat?
Bál jsem se, že se mi bude stýskat po dětech. Takhle dlouho bez nich jsem ještě nebyl. Bylo to kolem 78 dnů. Vyrazil jsem 6. června a vracel se 20. srpna. Nakonec to ale nebylo tak strašné. Zjistil jsem, že odpočinout si na čas od uřvaných dětí není úpně na škodu.
Bál ses na cestě o život?
Za těch dvacet let jsem se na cestách bál o život několikrát, ale vždycky v autech s špatným řidičem. Při tomhle putování jsem se bál s jedním kamioňákem v Mexiku. Nějaký Ivan Carlos. Před cestou si koupil v lékárně krabičku ritalinu, rozdrtil, udělal asi 20 lajn a začal šňupat jednu za druhou. Já si dal jednu a půl a stačilo mi. Šílený zážitek. Tehdy jsem držel po kapsách všechny talismany, které jsem dostal pro štěstí a myslel, že se nevrátím domů. Jel příšerně. Nikdy jsem se ale nebál, že by mě třeba někdo zabil na ulici.
Kdy tě na stopu na jih Ameriky postihla první krize?
V Rusku uprostřed tajgy. Pršelo tak, že nebylo ani vidět. Jelo jedno auto za hodinu a navíc mi každý říkal, že okolní lesy jsou plné medvědů. Bylo asi 9 °C a kol kolem nikde nikdo. Tak jsem si řekl, že si přímo u cesty postavím stan, ale nějak mi to nešlo. Pak jsem si lehl na zem a přikryl se jen stanovou plachtou. Všechno bylo promočené. Ale pořád jsem si říkal, že to nějak zvládnu. Největší byla ale v Argentině, předposlední den. Asi 1300 kilometrů před cílem, někde v Andách. To jsem se bál, že umrznu a měl jsem všeho naprosto plné zuby. Chtěl jsem se vrátit domů a na všechno se vykašlat.
Který řidič byl podle tebe nejzajímavější?
Byla jich spousta. Zajímavý byl třeba Sten v USA. Křesťan, který mě vezl dva dny a pořád mluvil něco o Bibli a pouštěl mi hudební ukázky. Nejvíc si člověk vzpomíná na řidiče, kteří ho vezou dlouho. Pak jedna slečna, co mě unesla na výlet. Jak říkám, většinou jsou to ti, u kterých přespíš, kteří tě vyvezou na výlet nebo se kterými strávíš víc času.
Po návratu se začaly objevovat otázky, jestli ta cesta byl vůbec dobrý nápad. Proč?
Měl jsem strašnou krizi, bylo mi třeba půl roku psychicky špatně. Je to taková daň. Ono se to všechno zdá, že jde o zábavu, ale je to strašné. Prvních pět týdnů v Rusku bylo úžasných. Téměř se nestmívalo, jelikož na severu byly polární noci. Takže jsem půl dne stopoval, pak se třeba procházel nebo se někde bavil. Odpočíval tři dny na Bajkale, pak pár dnů na Magadanu. Prostě krása. Ale od Mexika dolů jsem strašně spěchal. Bylo vedro, neuměl jsem španělsky, takže jsem s těmi řidiči trávil celý den a plácali jsme úplné nesmysly. Na jihu se už brzo stmívalo, začala být zima. Ale to jsem ještě přežil. Spíš když jsem se vrátil domů a místo toho, abych nějak relaxoval, jsem měl pět týdnů na napsání knížky. Asi po čtyřech týdnech se mi začaly kroutit prsty na nohou. Bylo mi hodně zle. Do března jsem byl v depresi, skoro jsem chtěl umřít. Je to zkrátka daň o které vím, že ji po návratu z Afriky budu zase platit.
Trvalo ti dlouho se z těch stavů dostat?
Asi je to tím, že začalo být hezké počasí. Nejspíš to bylo sluníčkem. Deprese začaly na podzim. Najednou jsem si všímal, že v únoru se začínám usmívat a v březnu už jsem se choval jako dřív. Bylo tak pět měsíců, kdy jsem se vůbec neusmál. Odnesl to i Baumaxa, který se mnou objel deset takových povídání a koncertů dohromady. Během vystupování jsem měl strašné křeče a trému. Vůbec jsem se třeba nemohl postavit před lidi. Někdy jsem ani nemohl mluvit. Ale Xavi mi hrozně pomohl, snažil se mě z toho pořád dostat.
Jak by jsi zatím shrnul existenci Reportéra?
Čásenský si nestěžuje, výplaty nám chodí. Samozřejmě budu bojovat za to, aby byl ještě zábavnější, míň intelektuální. V podstatě za sebe můžu být šťastný. Můžu si dělat co chci, nijak zásadně se mi nezměnil život. Víceméně to, co jsem dělal v Mladé frontě, dělám v Reportérovi. Stoprocentní spokojenost jako čtenář bych neměl, na mě by to bylo moc těžké. Když vevnitř vidím dva desetistránkové články po sobě na nějaké vážné politické nebo ekonomické téma, tak bych je neučetl. Ale pořád budu bojovat o to, aby byl zábavnější a četlo nás víc dvacátníků. Každopádně jsem šťastný.
