Matěj Háp 
Když jsem na začátku roku dostal nabídku na pár dní letět do Albánie, mojí první reakcí bylo překvapení z této stále ještě neobvyklé destinace a pomyslel jsem si Co v Albánii? Aby mé překvapení bylo ještě větší, zjistil jsem, že pojedeme do přírody, do hor a nikoliv do měst. Nevěděl jsem proč, ale něco v hlase mého kamaráda Kuliho mě do toho výletu nadchlo a řekl jsem si, že to stojí za zkoušku.
Letenky jsme vyřešili během chvíle a plán cesty byl jasný. Horská vesnice Theth. Ještě jsme si zarezervovali vůz, abychom po příletu nemuseli hledat, kdo nebo jestli vůbec někdo půjčí dvěma dvacetiletým turistům auto.
S blížícím se dnem odletu byly naše pocity smíšenější, četli jsme o krásné krajině i o tom, že země prošla velikou změnou, ale pořád tu byla ne úplně dávná albánská minulost spojena s Čechy - prostřílené auto, zmizení tří studentů. Cesty zpět už však nebylo, a tak jsme se rozhodli věřit zkušenostem našich známých a článkům lidí, kteří podnikli stejný výlet.
Hned poté, kdy jsme prošli kontrolami a vylezli z letiště, jsme poznali, že toto už není Česko ani země z jeho okolí. Všude se válely odpadky, řidiči na sebe troubili, gestikulovali a předjížděli se způsobem střední Evropě neznámým. To byla první chvíle, kdy jsem skutečně zalitoval, že budeme mít auto. Dopředu jsme měli pro klid v duši zaplacené dobré pojištění auta, takže strach nebyl tak velký, ale i tak jízda v po cestách s touto dopravní kulturou budila respekt. Po cestě do Tirany, kde jsme měli booknuté ubytování na první noc, byly znovu hromady odpadků a samozřejmě řidiči, kteří měli jednu ruku nonstop na klaksonu. Prvnotní zjištění v Tiraně – nezaparkujeme. První dvě námi navštívená oficiální parkoviště byla prostě na místě stavby, nakonec jsme to ale zvládli. Kromě úplného centra jsme nepotkali moc zajímavých věcí a učinili druhý objev – v Albánii moc neumí anglicky a my neumíme albánsky. Našli jsme ovšem i pozitivní věci, například levné a moc dobré jídlo. Celkový zážitek z prvního dne byl ale spíše negativní. S vyhlídkou na další horské dny jsme ale neztráceli naději na lepší zítřky.
Druhý den brzy ráno, abychom předešli zaseknutí se v koloně (neúspěšně), jsme se rozjeli do naší cílové destinace, vesničky Theth, ze které se stala turistická destinace. Po několika hodinách na cestě jsme dorazili do cíle. Prvním výhledem v nejvyšších částech hor nám byla 3 metry vysoká vrstva sněhu po obou stranách silnice. Po sjezdu do údolí nás čekala šedá mračna a déšť. Ten ale hlásili, takže jsme z něj nebyli rozhození a vyrazili jsme na kratší ale kopcovitou túru.
Pro mě nejsilnější zážitek byl třetí den, kdy jsem vylezl z ubytování a měl jsem pocit, že to musejí být Alpy. Svítilo slunce, modrá obloha a všude kolem se tyčily 2 000 metrů vysoké Prokleté hory. Teď začne to pravé poznávání krajiny! Na ten den byl naplánovaný delší výlet údolím podél řeky bez zásadních převýšení, ale i tak s mnoha parádními výhledy. Přes všechnu krásu a divokost hor bylo poznat, že to nejsou Alpy. Ne kvůli podobnosti, ale protože i tady byly všude poházené odpadky a nikdo to moc neřešil. Znovu se ukázalo, že pohostinnost mají místní ve své povaze. Když jsme byli v půli cesty a začínali jsme mít opravdu hlad, dostali jsme najíst v jednom malém penzionu, přestože měli ještě zavřeno a probíhaly jim na zahradě sezónní přípravy.
Čtvrtý den jsme se zabalili a vyrazili z hor směrem k moři, to bylo asi jediné místo v Albánii, kde to působilo hodně turisticky. Oproti Thethu, kde skoro ani nebrali karty to byl skutečně nezvyk. Od moře jsme vyrazili zpět do Tirany a udělali si na ní nový, pozitivnější názor. Pátý den, poslední v této zemi, už byl složen z rozloučení, vrácení auta a pár hodin na letišti.
Shrnutí Albánie je asi takovéto: Je to země, do které bych se rád kdykoliv vrátil i na víc dní, můj názor na města se ke konci zlepšil, ale stejně to je země ideální hlavně pro turistiku. Bezpečnost je o dost vyšší než dříve, ale všude je hrozně moc odpadků a vůbec jsem neměl pocit, že by jim na tom záleželo.
Na závěr pár doporučení: Na auto si kupte nejlepší pojištění, řízení je zde oříšek i potom, co si na to zvyknete. Všude jsou toulaví psi, všichni nám radili, abychom je nekrmili a nehladili. V horách mějte dost hotovosti, karta je tu pořád trochu neznámá věc.
