Daniela Kučerová Rozmlsané z cestování s bezproblémovými Emirates mi hned u odbavení zamrzá úsměv. Celé probíhá bez jediného slova, dobrý den, na shledanou a děkuji jako bych říkala hluchoněmému. Předtucha o důkladných letištních kontrolách po událostech v Bruselu věští realitu s naprostou přesností. Jediný centimetr nenechá zřízence v klidu, pečlivě prohledají mé příruční zavazadlo. „Loťáci“ jsou sice pomalí a nepříjemní, ale pečlivost a bezpečnost především, myslím si. Jenže důvěrou ke společnosti následně otřásá opakovaný start našeho letadla kvůli technickým problémům, jak nám z kokpitu hlásí kapitán.
Před cestováním si jako každý praktický člověk platím pojištění na všechno možné. Jen mě nikdy nenapadlo pojistit si zavazadlo. Žila jsem v přesvědčení, že při dnešních možnostech, kdy je letecká přeprava na vrcholu dopravního žebříčku, není třeba se bát toho, že aerolinky kufr jednoduše ztratí. Jak hořce jsem se mýlila.
Čtyři dny v New Yorku pouze s kartáčkem na zuby a čtivem na dlouhý let skutečně nepatří mezi ty, které chce prožít turista. Ale stalo se, přesně čtyři dny aerolinkám trvalo najít můj dvacetikilový, pečlivě značený, bezpečnostním zámkem opatřený kufr.
Po nepřeberném množství telefonátů po USA mě vlastně překvapilo, že se ztratil kufr pouze mně. Komunikace a pokusy o nalezení probíhaly ve zkratce asi takto:
12:15 – Znělka call centra, která nikdy nevěští nic dobrého. Dáma na druhé straně absolutně nemá ponětí, jaký kufr sháním nebo že by oni snad měli po něčem pátrat. „Zavolejte za hodinu.“
13:15 – Stejná znělka, nová směna na lince. Pán nemá absolutně žádné ponětí, o jakém ztraceném kufru mluvím. Ale zjistí. Tak za půl hodiny.
13:45 – „Jaký že kufr?“ Diktuji ještě jednou číslo zavazadla a jméno. Za půl hodiny se ozvou.
15:15 – „Promiňte, váš kufr na letišti JFK není…“ Ne, vážně?
16:00 – „Našli jsme váš kufr, je ve Varšavě.“ Kdy ho sem pošlete? „Zjistím, dejte mi chvilku.“
16:30 – Letadlo letící z Varšavy do NY odlétá bez mého kufru. Frustrace z vidiny dalšího dne v cizím spodním prádle se prohlubuje.
18:00 – „Cože, hledáte nějaký kufr? Dejte mi prosím číslo zavazadla. Zítra vám ho doručíme na hotel. Předtím si ale zavolejte.“
7:00 – „Pracovní doba našeho call centra je od osmé hodiny ranní do desáté večerní. Zavolejte, prosím, později.“ Rezignovaně přijímám nabídku vypůjčení trička a šminek od kamarádky.
8:00 – Nová směna na letišti, další vysvětlování. Číslo zavazadla hlásím zpaměti. Po dlouhé chvíli ticha mi pracovník oznamuje, že můj kufr není ani ve Varšavě. Diplomacie jde stranou. Po krátké slovní přestřelce mám zavolat později, pokusí se zjistit něco konkrétního.
9:00 – Volá letiště. Kufr je prý určitě ve Varšavě.
9:30 – Užívám si prohlídku Philadelphie. Začínám si zvykat na cizí oblečení.
11:00 – Zbavena trpělivosti volám přímo do Polska. Druhá strana okamžitě ví, o čem mluvím, diktuje zpaměti i mou adresu hotelu. Určitě to bude co nejdřív.
11:10 – Volá zpět. Snad to bude dnes. Ale možná zítra. Zjistí. Mám zavolat večer po odletu dalšího spoje.
19:00 – Můj kufr už ve Varšavě není určitě. Snad prý odletěl. Do pár hodin ho mám očekávat na hotelu. Yes!
21:00 – Přes skepsi mých spolubydlících ohledně dnešního doručení běhám na recepci co půl hodiny s vidinou noci ve vlastním pyžamu. Ve své naivitě ale usínám zdeptaná a nepřevlečená.
11:00 – Vypadám hrozně, jsem neupravená a protivná na celý svět. Nicméně přebírám kufr na recepci hotelu.
11:03 – Na pokoji 11. patra hotelu slavnostně vítám svůj kufr.
Svůj TSA zámek však nacházím přestřihnutý, vnitřní kapsy kufru otevřené, oblečení rozházené.
Ale kufr je zpět a vidina odškodnění ve mně vyvolává nákupní horečku a zbývající tři dny dovolené bezhlavě utrácím.
Zpáteční cesta s Lotem probíhá v podobném duchu jako ta předchozí. Po příletu do Katovic navštěvuji přepážku pro ztracená a poškozená zavazadla, abych dořešila odškodnění. Dámy sedící za pultem mi účastně podávají formulář společnosti Lot. Podle něj mám nárok na odškodnění pouze v případě, že by kufr nepřišel pět dní. S návalem horka ve tvářích polykám ostré poznámky o polských aerolinkách a vykradačích kufrů. Otáčím se na podpatku i se svým kufrem plným lentilek M&M’s, obohacena o nové zkušenosti. Příště si pořádně promyslím, s kým poletím.
