David Pravoslav Stefanovič Tato zoufalá parodie článku nejen že nás vrací do doby předškolních pokusů o recenze, či – jak se trefně vyjádřil jeden kolega – „do éry komunismu, kdy recenze musela obsahovat klady, zápory a závěrečné doporučení“, ale co je horší (ač s ohledem na zájmy naší katedry můžeme prohlásit, že nejhorší je skutečnost, že podobné články pomohou studentům v postupu do dalších ročníků a jejich schválení je utvrdí v tom, že svou práci dělají dobře), naprosto amatérskými a nejen žurnalisty, ale jakéhokoli jen trochu inteligentního člověka nedůstojnými argumenty plive na film, který je bez jakékoli pochybnosti počátkem nové fáze kinematografie. Mým úkolem je tak logicky onen film proti podobnému tmářství obhájit, neboť nemám zájem sledovat, jak se mladší studenti naší katedry topí v moři vlastní neschopnosti. Nehodlám tedy podat novou recenzi na Avatara. Ta už „z mého pera“ vyšla a já ji budu dále citovat, společně s několika dalšími zdroji. Hodlám argumenty, podloženými zdravým úsudkem, solidní rešeršní prací a odbornými názory, kontrovat bludům, které zplodila autorka původního článku. Dále bych rád varoval ostatní studenty, aby se neubírali stejnou cestou jako ona a nedělali své škole ostudu.
Co se začátku toho textu týče, stačí podotknout, že přehnané rozpitvávání děje přešlo ty prozíravější z nás dříve, než vůbec zveřejnili první článek. Dle pouhé „selské logiky“ nemají lidé, kteří film neviděli, zájem vědět, o čem od začátku do konce je. To naopak lidé, kteří ho viděli, ví, a proto mají zájem spíše o zajímavé postřehy než o převyprávění toho, co znají. K celkové konstrukci článku jsem se již vyjádřil v úvodu a jen dotaz autorce – opravdu jste viděla někde takto pojatou recenzi? Jestli ano, rád bych napsal rozhořčenou reakci i jejímu autorovi. Přejděme ale k samotnému pojednávanému filmu.
Co autorka tvrdí o 3D, si měli čtenáři šanci přečíst. Jen krátké připomenutí: „Vypadalo nedodělaně či možná spíš odbytě. Působilo tak, že hlavním promítáním mělo být 2D, ale protože za trojrozměrné se účtuje víc, narychlo tvůrci připravili i tuto verzi.“ Dále operuje s termíny jako zaostření objektů na plátně, přičemž je naprosto evidentní, že nemá ponětí, o čem mluví. Přitom je to právě trojrozměrný prostor, ve kterém Avatar sliboval přinést kinematografickou revoluci. Nepovedlo se mu to snad? Ale kdeže! „Reklama slibovala revoluci a nejodvážnější jedinci ještě před premiérou vypracovali pomyslnou historicko-kinematografickou přímku „němý film – zvukový film – barevný film – Avatar“. S čistým svědomím mohu prohlásit, že tato na první pohled přehnaná teze se potvrdila.“, prohlašuji, a dodávám: „Cameron uchopil 3D, ze kterého dosud filmoví tvůrci dělali jen pozlátko, které mělo přitáhnout do kin víc diváků, a učinil z něj základní kámen svého díla. Zatímco běžné 3D efekty staví na vyskakování věcí z plátna, které je ale ve své podstatě stále ploché, ten samý efekt v Avatarovi jde naopak do hloubky, zlehka a nenápadně dává předmětům opravdové tvary, jaké vidíme kolem sebe v realitě.“
V této perspektivě se zdá velmi vtipné autorčino zaujetí Burtonovou Alenkou v říši divů („Sál mnohem více reagoval na upoutávku na premiéru Alenky v říši divů, kdy návštěvníci měli dík právě této vymoženosti pocit, že jsou příšery asi metr od jejich obličejů, než v průběhu filmu Avatar.“). Byl jsem na premiéře Avatara s dalšími studenty filmové vědy a ještě před začátkem filmu (a po zhlédnutí traileru na Alenku) jsme se shodli, že o podobné 3D triky už dávno nestojíme. Příšery jsou asi metr od našich obličejů? Úchvatné. Ale půl dne bolavé hlavy a očí za to nestojí. Laciné triky, kdysi sloužící jako lákadlo pro popcornové nadšence, přestávají fungovat i jako pověstný opilcův rohlík. Zbývá proti doporučení navštívit radši „normální“ projekci postavit názor, že „i bez osobní zkušenosti s 2D promítáním Avatara si dovolím tvrdit, že zřejmě postrádá smysl.“ Tento budiž ponechán k možné korekci po té, co se k této projekci sám dostanu.
Posuňme se dále. Autorka bohužel nabízí zcela zcestné pohledy i tam, kde film chválí: v oblasti příběhu. „…film je nabitý dějem, napětím a nečekanými zvraty.“ Nic takového, prosím vás, nečekejte. „Naprosto celý ho znáte z tříminutového traileru, nic navíc se už ve filmu nestane,“ píšu. Trailer jste viděli? Fajn. Tolik k nečekaným zvratům a „nabitosti dějem a napětím“. Na druhou stranu mohu využít této příležitosti ke korekci vlastního recenzentského pohledu. Záměrně jednoduchý příběh má totiž ve filmu zásadní opodstatnění s ohledem na – autorkou naprosto nepochopenou – techniku a technologii. „Klasická hollywoodská narace se vyznačuje tím, že technologie, "řemeslná propracovanost", je pokud možno neviditelná, stojí v pozadí. Revoluce v užití 3D u Avatara nespočívá ani tak v tom, že místo na "vynořovací efekt" se spoléhá na dosud nevídané podání extrémní hloubky obrazového pole, které činí obraz „skutečnějším“, ale v poněkud nečitelném faktu, který však s výše zmíněným kauzálně souvisí, že po určitém času projekce přestává být vnímáno, vlastně je zapomenuto, třebaže je stále přítomno, přestává existovat jako atrakce, nenásilně a nenápadně se standardizuje - stane se něčím samozřejmým. Stereoskopický film se tím konečně vymezuje proti postavení otroka technologie; užití "třetího rozměru" je plně motivováno vyprávěním, resp. potřebou učinit fikční svět uvěřitelnějším,“1 abych citoval kolegu z řad cinefilů, jehož názory chovám v úctě.
Poprvé reálný třírozměrný prostor a technologie nutná k uskutečnění Cameronova snu – fakty, které byly autorkou hrubě opomenuty, ba napadeny. K bližšímu seznámení s nimi nabízím článek Martina Preisse, praktikujícího režiséra (např. Choking Hazard). Je poněkud složitější v tom smyslu, že je prošpikován technologickou hantýrkou, leč nabízí fascinující vhled do toho, co „Železný Jim“ v rámci jediného filmu nabídl světové kinematografii, jen například několik naprosto nových kamer, s novými možnostmi pojetí natáčení.
Závěrem několik doporučení mladším spolužákům, kteří se podílí na běhu portálu, a kteří by z něj – dají-li bohové a jim podobné entity, které vzýváme – měli udělat důstojné studentské noviny. Za prvé: Přemýšlejte nad svými články, stylisticky a gramaticky. Studium, které jste si vybrali, po vás žádá hluboké porozumění českému jazyku, ne jeho přezíravou ignoraci (Citace z autorčina článku byly vybrány kvůli obsahové stránce, proto jsem nekomentoval jejich katastrofální úroveň po stránce zde zmíněné.). Za druhé: Zjistěte si, jak podle současných měřítek vypadají jednotlivé žurnalistické žánry, než se sami pustíte do jejich produkce. Za třetí: Nenechte se odradit od zhlédnutí jednoznačně nejvýznamnějšího kinematografického počinu posledních let názory vzešlými nejspíš ze silného poblouznění.
Autorova recenze na film Avatar:
http://neviditelnypes.lidovky.cz/film-avatar-cx0-/p_scifi.asp?c=A091217_232901_p_scifi_hpe
Článek Martina Preisse o filmu Avatar:
http://www.martinpreiss.cz/james-camerons-avatar-technologie#more-1958
David P. Stefanovič
1Z komentáře Luďka Čertíka k filmu Avatar na http://www.csfd.cz
